Důležité upozornění: Vše, co je v článku napsáno, je fakt pravda – pouze jsem změnila jména dětí:)
První den školního roku – třída nejmenších dětí (od 2 a ¾ roku do 3,5 let)
6:45
Přestože mám dnes směnu až od půl deváté, jsem už v práci, protože s kolegyní očekáváme 25 nových dětí, které ještě nikdy nechodily do školky – mnohým z nich nejsou ještě ani 3 roky. Jsem tu dobrovolně, a to ze 3 důvodů:
1) s kolegyní chceme, aby děti od začátku věděly, které paní učitelky k nim budou patřit
2)nechci, aby moji kolegyni hned na začátku kleplo
3) prostě a jednoduše by to jedna učitelka neměla šanci zvládnout (a i ve dvou to bude masakr)
Přestože naše třída funguje oficiálně až od 7:00, dobývají se na nás první nedočkavci. Necháváme to protentokrát být a bereme si dětičky hned – většina rodičů si s námi přeje promluvit, sdělit nám spoustu důležitých informací (a samozřejmě mnohdy i těch nedůležitých) nebo se prostě jen svěřit se svými obavami a strachy. Většina dětí reaguje zprvu moc hezky, ale jakmile zjistí, že máma jde pryč, nastává peklo. Pro ně i pro nás. Jiné děti to zase naopak berou naprosto v pohodě a utíkají poznávat nové hračky a kamarády. V 7:20 už máme 15 dětí a začíná to být děs. Děti kupodivu moc nepláčou, ale jsou prostě zvyklé na nepřetržitou pozornost dospělého, takže na nás střídavě visí a povídají jedno přes druhé. Mezitím stále probíhají rozhovory s rodiči. Od jednoho nepříjemného tatínka přebírám krásnou holčičku, Leničku. Tatínek se na mě tázavě podívá a povídá: „A paní učitelko, bylo vám už aspoň osmnáct?“ S klidem povídám že ano (jinak nevím, jak by mi mohla na dveřích viset cedulka Mgr. Veronika …). Tatínkovi se znatelně uleví a jelikož mě tedy shledal za poměrně kompetentní osobu, s nově objevenou důvěrou ke mně pokračuje. „Až půjdete ven, dávejte prosím na Léňu pozor, ona ráda skáče do silnice pod auta“. Slibuji, že na ní dáme pozor a tatínek odchází. Jen se za ním zavřou dveře, Léňa začíná dělat kotrmelce a pokusy o hvězdy. Rozmlouvám jí to – poslouchá, sice velmi neochotně, ale přesto se mnou jde radši stavět stavebnici. V 7:30 přichází Lukášek – absolutně nemluví, ale o to hlasitěji řve – bohužel tak hlasitě, že není slyšet nic a nikoho jiného. Kdybych to nezažila, nevěřila bych tomu, ale věděli jste, že dítě vydrží hystericky řvát i 4 hodiny v kuse? S kolegyní se navzájem utěšujeme, že se to zajisté brzy zlepší (kdybychom tušily, že ona změna situace nastane až v polovině listopadu, asi bychom to nedaly).
V 7:45 jsme kompletní - 25 nových dětiček plných síly a 2 paní učitelky, kterým síly pomalu dochází. V podstatě neustále s dětmi běháme na záchod – jsou tu prvně a nevyznají se tu, tzn. žádné dítko nemůže opustit samo třídu.
Máme čas do 8:30, než bude svačinka, mezitím probíhá spousta aktivit:
- odpovídáme na 1000 proč a co je to
- slibujeme, že maminka přijde
- vysvětlujeme, že hračky se musí půjčovat
- vysvětlujeme, že nemůžeme mlátit kamarády a ani je posílat do prdele (opravdu, jeden nádherný blonďáček velmi obohacuje slovník nejen dětí, ale i ten náš)
- neustále se ptáme, zda někdo nepotřebuje na záchod – a i přes tuto aktivitu neustále převlékáme počůrané oblečení (bohužel spousta maminek zapomněla dát jakékoliv náhradní oblečení – ale nevadí i na tyto situace jsme připravené – máme erár:) )
- snažíme se o řízené aktivity – sedíme v komunitním kruhu a navzájem se představujeme. Já a kolegyně Jaruška jsme to zvládly skvěle. Několik dětiček to zvládlo také hezky, a některé bohužel vůbec:)
- snažíme se co nejrychleji natlouct si do hlavy jména všech 25 přítomných dětí. Bohužel proti nám hraje náročný nepřítel – děti se neustále pohybují, některé nám prostě ani za nic nesdělí své jméno a hlavně – skoro všichni vypadají hrozně podobně, včetně oblečení
8:20 čas na svačinu
Seřazujeme děti do dvojic a jdeme s nimi do umývárky. Zavíráme dveře a uzavíráme se v malém prostoru – pro některé děti je naprostou novinkou to, že mají jít na opravdický záchod, znají jenom nočník. Ale jo, zvládá se to. Většina dětí se do této doby už uklidnila, ale změna prostředí v nich opět spouští paniku. Po záchodě se samozřejmě myjí ruce – pro některé děti opět novinka. Pro Fandu je asi novinkou i voda – radostně křičí a cáká na všechny strany. Bohužel jsou na všech stranách děti, takže než Fandu uklidníme, můžeme převlékat zhruba třetinu dětí. A když píšu můžeme převlékat, opravdu tím myslím naši činnost, neboť většina dětí to sama nezvládá.
8:30 Svačina
Po fiasku v koupelně jdeme opět do třídy a pomáháme dětem usazovat se ke stolečkům. Vysvětlujeme pravidla, která v naší třídě ohledně stolování budou platit. Neděste se, nejde o nic výjimečného – zahrnují v podstatě jen to, že se u jídla sedí a když si někdo bude chtít přidat, musí nám to říct a dojdeme spolu do kuchyně. Paní kuchařky nám dneska moc nepřály a přichystaly nám rybičkovou pomazánku. Z 25 dětí jí tak 3 holčičky a ostatní na nás vyčítavě koukají. Někteří mrňouskové vezmou zavděk aspoň jablíčkem, případně sladkým čajem. Nic jiného bohužel není a tak několik jedinců nepozře ani jediné sousto. Poté s kolegyní začínáme uklízet (časem to budou dětičky dělat samy, ale to až později) a následuje opět hororová cesta do koupelny.
Poté ještě následují řízené aktivity ve třídě – hrajeme na piáno, zpíváme, tančíme a většina dětí vypadá opravdu spokojeně. Kdo chce, má možnost si něco vyrobit u stolečků, nebo si může půjčit libovolné hračky. Naše třída je nejkrásnější v celé školce a má dvě patra – s kolegyní jsme si daly opravdu hodně záležet a vchod do patra jsme zamaskovaly a zastavěly. Ale děti jsou neskutečně všímavé a neustále se tam dobývají:) Vysvětlujeme, utěšujeme, chováme, zabavujeme....
9:45 čas na procházku
Je krásné počasí a tak přišel čas jít ven. Naše školka disponuje nádhernou zahradou, bohužel pro nás je však kvůli úpravám aktuálně nepoužitelná a platí přísný zákaz se na ní jenom podívat, natož si tam jít hrát:) Čeká nás asi nejhorší a nejnáročnější část dne – vyvést malé rošťáky ven a hlavně je všechny zase v pořádku dopravit zpět. Záležitosti v koupelně už zvládáme poměrně bez obtíží. Horší je to v šatně – mnoho dětí prostě není schopno najít svou skříňku – ale nějak to nakonec zvládáme. Začíná oblékání – většina z vás si asi představí, jak se všechny děti prostě ustrojí a půjde se ven. Ve skutečnosti to ovšem probíhá tak, že téměř všechny děti musíme ustrojit my. Neobejde se to bez pláče. Bez hodně pláče - všechny děti totiž samozřejmě chtějí, abychom je oblékly hned a nemusely čekat. Z naprosto logických a logistických důvodů však toto zrovna není možné. Strojení nám trvá přesně 35 minut. Uf, máme hotovo. Děti řadíme do dvojic a vysvětlujeme, že musí jít ve dvojicích, nesmí pouštět kamarády, chodit mimo cesty, atd. Motivujeme je tím, že si zahrajeme na mašinku a každá dvojice bude jedním vagonkem. Děti piští nadšením a horlivě přikyvují. Líbí se jim to. To bude v pohodě. Představy však berou za své jen vyjdeme ven – všude je tolik zajímavých věcí, které je potřeba prozkoumat a to ve vláčku nejde. Takže nastává velký vlakový karambol a vagónky jsou v trapu. Pochytáváme je a šnečím tempem 1 kilometr za 2 dny se vydáváme poznávat krásy okolí školky. Po nekonečné době a tisíci vyřčených povelů (ještě že mám psa) dojdeme na ohraničené dětské hřiště, kde se mohou děti proběhnout. Kdyby chtěly, bylo by to fajn, ale bohužel:) Vymýšlíme tedy různé hry a některé děti to opravdu zabavuje. Fanda objevil krtičinu a snaží se jí zašlapat do země. Vysvětlujeme, že to nejde, ale Fandovi je to naprosto šumák. Jen zvýší intenzitu a po krtičině není za chvíli ani památky. V zoufalém vnuknutí vysvětluju, že to nejde, protože dole bydlí Krteček a mohlo by se stát, že vyleze ven a praští Fandu lopatkou. Na Fandu to zabírá, ale Jarušku stál tento nevinný fórek málem život – zaskočila jí slina a já ji musím bouchat do zad, protože je mi jasné, že tuhle bandu sama do MŠ nedopravím. S patřičným časovým náskokem se vydáváme na cestu do školky, kde nás opět čeká hromadné svlékání.
11:25 čas na oběd
Zde je potřeba podotknout, že čas od 11:25 do 11:55 máme evidovaný jako pauzu na oběd. Bohužel pro nás se ale nic takového neděje – v tento čas se totiž musíme najíst nejen my, ale také celé osazenstvo naší třídy. Děti spořádaně sedí u stolu, já mezitím nalévám polévku a kolegyně dětem opravuje držení lžíce. Některé z nich tento zákeřný nástroj drží pravděpodobně v ruce poprvé, nebo to tak aspoň vypadá. Po polévce přichází paní kuchařky s vozíkem a přivážejí druhé jídlo. Doufám, že je to něco, co se bude dětem dobře jíst. Bohužel nic – jsou špagety s hodně barevnou omáčkou. No, zkuste takové jídlo jíst někdy lžící a pak získáte aspoň přibližnou představu o tom, jak to dopadlo u nás. Pomáháme dětem, co nám síly stačí, ale bohužel jsou ve výrazné přesile. V rychlosti do sebe hážeme oběd i my a myslím, že trháme rekordy. Panu Guinessovi však navždy zůstanou utajené a pyšnit se jimi můžeme jen my samy:) Po jídle to vypadá, jako kdybychom měly třídu plnou upírů.
Následuje opět koupelna – kde drhneme dětem pusy a ruce. Některé z dětí jdou po obědě domů a spát nás tedy nepůjde 25, ale pouhopouhých 22.
12:00 - 13:50 – odpočinek
Jelikož se jedná o třídu nejmenších dětí, máme stanovený poměrně dlouhý čas na odpočinek. Na mnoha dětech je opravdu vidět, že potřebují postýlku jako sůl. Začíná kolotoč svlékání a převlékání do pyžamek – za směšnou půlhodinku leží všechny děti v postýlkách a poslouchají pohádku. Nemusím ani dočítat do konce, protože všichni spí. Na chvilku si s kolegyní sedáme a hodnotíme dnešní den, vyplňujeme všechny potřebné papíry a chystáme aktivity na další den. Ve 12:45 má jít kolegyně domů, ale zůstává se mnou až do konce. Až se děti zajedou, budeme vstávat zhruba ve 13:40 – jelikož ale víme, co nás čeká, vstáváme už ve 13:20. Přestože jsme mnohokrát upozorňovaly rodiče, že je opravdu potřeba, aby měly děti všechno oblečení podepsané (jelikož si ho prostě nepoznají), provedl toto opatření jen málokdo. Musíme tak zasahovat u několika potyček – Mareček se se slzami v očích pere s Eliškou o růžové tričko s Minnie a svatosvatě přísahá, že je opravdu jeho a přinesl mu ho Ježíšek. Je silnější, a tak na Elišku zbývá tričko s autem Burákem. Zasahujeme a přes Marečkovy protesty oblékáme tričko Elišce. Mareček se na nás moc zlobí a tvrdí, že to tak nenechá a poví to mamince. Opět kompletně oblékneme celou třídu (obléct se samostatně zvládají jen dvě holčičky). Nutno dodat, že Mareček slovo dodržel a opravdu si stěžoval. Maminka nepřišla, takže musel postačit tatínek. Ten propadá v hurónský záchvat smíchu a dává nám za pravdu. Tričko nebylo jeho:)
14:00
Následuje svačinka a pro změnu fazolová pomazánka. V podstatě se opakuje stejná situace z rána. Jí málokdo a jelikož tentokrát není ani jablíčko, nespokojenost davu prudce stoupá.
Po svačince si pomaloučku, polehoučku začínají rodiče vyzvedávat své poklady. Téměř každý si s námi potřebuje popovídat a zjistit informace o průběhu dne. Jedna učitelka vždy předává dítě a zodpovídá všetečné dotazy, druhá dělá vše ostatní, co je zrovna potřeba. Od zítřka si už budeme muset vystačit v jedné osobě. V 15:00 převádíme zbylé děti (v počtu 16 kusů) do jiné třídy a pro dnešek nám padla. Tedy skoro – je ještě potřeba poklidit třídu a nachystat všechno na další den. Doma jdu hned do postele a spím jako zabitá:)
Musím říct, že jsem vážně ráda, že tento den je u konce. S takto malými dětmi pracuji poprvé a nebudu lhát, měla jsem z toho velký strach.
Nakonec se však ukázalo, že to nebude tak hrozné. S kolegyní jsme měly velké štěstí a sešla se nám třída těch nejúžasnějších a nejšikovnějších dětí, které adaptaci zvládly naprosto špičkově a stala se s nich zatím ta nejlepší třída, kde jsem měla možnost působit. Ve většině případů máme i úžasné rodiče, kteří jsou na nás milí, není problém se na čemkoliv domluvit a je na nich vidět, že o své děti opravdu stojí a věnují se jim. Možná se budete divit, ale toto je opravdu spíš výjimkou. Na závěr tohoto školního roku odcházím na mateřskou a konec roku opravdu ořvu. Neskutečně. Tak strašně se mi od nich nechce a jim ode mě také ne. Poslední den byl hodně emočně vypjatý, pro všechny. Dostala jsem ohromné množství dárků (pro sebe i miminko), ale nejvíc si vážím toho, že vidím, jak mě mají děti rády a jsou u nás ve třídě šťastné. Od mnoha rodičů se mi dostalo tolik nádherných slov, že to mé tehotenské hormony na konci 8. měsíce absolutně nezvládají. Ale asi to byl fakt zvláštní den, protože několik maminek plakalo se mnou. A tahle chvíle je prostě nejvíc. Člověk si opravdu uvědomí, že práce kterou dělá, má opravdu smysl a je neskutečně cenná.
Práce ve školce je skutečně krásná, ale taky ohromně náročná. Mnohdy i nevděčná.Vždy mě hrozně mrzí, když se ke mně dostanou poznámky typu, že učitelky ve školce nic nedělají, jenom si kafíčkují, děti nutí spát, aby si samy mohly odpočívat, atd. Ale ta práce za to prostě stojí a moc se těším, až se zase vrátím do práce:)
