pondělí 7. srpna 2017

Čas růží... v kuchyni:)

     Většina žen miluje květiny. Já jsem výjimka. Manžel říká, že je to tím, že prostě nejsem normální a možná že má i pravdu. Kdo jiný by zvažoval, že bude na vlastní svatbě bez svatební kytice? No, nakonec jsem ji měla. A zpětně jsem za to ráda. Ale můj vztah ke kytkám to nezměnilo. Nebo aspoň ne nijak zásadně. Samozřejmě se mi líbí, ale spíš venku, když rostou. Vždycky mi přišlo škoda trhat je do vázy, kde po pár dnech krásy umřou.


     Neříkám, že mě květina nepotěší, ale jsem spíše na ty "trvalejší hodnoty". V poslední době jsem ale zjistila, že z mnoha květin a rostlin se dají připravit neskutečné dobroty. Já vím, pro spoustu lidí to není žádná převratná novina, ale já se k tomu tak nějak dopracovala až na mateřské. A hrozně se mi to zalíbilo.  Ze všeho nejvíc jsem si oblíbila domácí sirupy, šťávy a limonády.  Nejoblíbenějším sirupem pro letošní rok je u nás stoprocentně ten z růží. Že jste o něm ještě neslyšely a neochutnaly ho? Velká škoda. Určitě to napravte, je vynikající. My se po něm můžeme opravdu utlouct - hlavně Eliášek.


Sirup z růží


Potřebujeme:
1,5 litru vody
4 lžičky kyseliny citronové
1 kg cukru (já použila třtinový)
okvětní lístky z růží (čím tmavší budou, tím hezčí a sytější barvu bude mít výsledný sirup)


Postup:

     Několik květů růží necháme nejprve chvíli na vzduchu, abychom dali šanci na život všem broukům a breberkám, které jsme si přinesly nechtíc domů (i když to tak na první pohled vůbec nevypadá, je jich tam vždy víc než dost). Poté otrháme okvětní lístky a dáme je do hrnce. Zalijeme vychladlou převařenou vodou a dbáme na to, aby byly všechny lístky potopené. Nyní přidáme kyselinu citronovou a pořádně promícháme. Přikryjeme pokličkou a necháme louhovat cca 24 hodin.

     Druhý den přecedíme tekutinu přes plátno a okvětní lístky poctivě vymačkáme, abychom z nich dostaly co nejvíce vůně a vody. Nyní postavíme hrnec na sporák, přidáme potřebné množství cukru a během pomalého zahřívání mícháme až do úplného rozpuštění. Hrnec odstavíme dříve, než se voda začne vařit. Tekutinu necháme vychladnout a pak už zbývá jen naplnit do vymytých lahví. Skladujeme v lednici.

     Při podávání ředíme vodou v libovolném poměru - šťáva je poměrně hodně výrazná, takže pro vynikající chuť stačí dát opravdu jen malé množství sirupu. Podáváme vychlazené a ideálně do sklenice přidáme čerstvé bylinky. Skvěle chutná s meduňkou, mátou či bazalkou.

Dobrou chuť!



pátek 4. srpna 2017

O chlapečkovi, který mě naučil být mámou...

     Nikdy jsem nebyla taková ta typická holčička, která si hraje s panenkami a odmala touží stát se maminkou. Naopak, radši jsem si hrála s auty a lezla po stromech. Milovala jsem tmu a ráda jsem se bála. Jak šel čas, tak jsem si občas i říkala, zda se to někdy změní a já začnu o děti stát. Pořád tomu nějak nic nenasvědčovalo. Změnilo se to vlastně až po svatbě. A rozhodně to nebylo tak, že by se mi najednou rozezněly biologické hodiny - spíš jsme oba s mužem najednou dostali pocit, že náš vztah si zaslouží povýšit o level výš.

     Pár měsíců od našeho rozhodnutí jsem už držela v ruce pozitivní těhotenský test a měla ohromnou radost. Kromě radosti se taky dostavil strach. Chvilkami byl úplně skličující. Hlavou se mi honilo, že jsme se snad museli zbláznit a že se o to malé ani nezvládnu postarat. Časem tyhle pocity naštěstí vymizely a já se začala moc těšit. Muž se teda těšil od samého začátku, což mi dodávalo hodně odvahy.

     Celé těhotenství neskutečně rychle uteklo a přiblížil se termín porodu. Čekal mě porod - chvíle, která mě fascinovala a děsila zároveň. Ale byla jsem připravená. Miminko taky. I když pořád v poloze koncem pánevním. A tak se i opravdu narodil. Měla jsem tušit, že to hodně vypovídá o jeho povaze. Paličák, paličák, paličák. S tvrdou hlavou:)

    Narodil se, dostala jsem ho na prsa a svět se na chvíli přestal točit. Byli jsme jen my dva, vlastně my tři. A všechno do sebe rázem zapadlo. Byla to opravdu láska na první pohled. Náš život se tím změnil a už nikdy nebude takový, jaký byl před jeho příchodem. Svět je od té doby prostě jiný. Lepší. I když nebudu tvrdit, že občas s nostalgií nevzpomínám na doby, kdy jsme třeba celý den nemuseli vylézt s mužem z postele a dali si nonstop všechny díly Harryho Pottera. Nebo maraton Teorie velkého třesku. Jó, to byly časy:)

     Nikdy jsem nečetla knížky o tom, jak se starat o dítě či jak ho vychovávat. A to i přesto, že moje první zkušenost s miminkem byl právě Eliášek. Tak nějak ještě věřím v instinkty a intuici. A musím říct, že to u mě prostě funguje.

     Eliášek dnes slaví 3 roky. A jaké byly? Celkově úžasné, i když občas samozřejmě byly chvíle, kdy jsem měla chuť bušit hlavou do zdi. Ale věděla jsem, že by to stejně nepomohlo. Život s malým dítětem je prostě o obdobích. Všechna přejdou, i když se to někdy vleče. Sakra vleče. I když přerod z bezstarostné holky v mámu nebyl vůbec jednoduchý, nikdy bych to nevyměnila.

     Život s dítětem je úžasný a život s Eliáškem je prostě taková naše malá soukromá pohádka. Je to úžasná bytost - musím říct, že opravdu neznám hodnější a laskavější dítě. Jasně, jsem jeho máma a tak nemůžu být zcela objektivní, ale říká to snad každý, kdo ho pozná. Je to smíšek, který na sebe strhává pozornost všech. Ani vlastně nevím čím, ale je to tak. Už mockrát se nám stalo, že si ho chtěli fotit naprosto cizí lidé. Má v sobě prostě něco, čím je výjimečný.

     Kromě té chvály je to taky typický lev - je paličatý až hanba. Když něco nechce, tak s ním po zlém nehne ani stádo volů. Na něj se prostě musí vždycky po dobrém. A pak udělá, co vám na očích uvidí.

   Už tři měsíce není jedináček, ale rázem se z něj stal velký bráška. Bráška, který toho nového tvorečka bezmezně miluje, pořád ho pusinkuje, hladí a já musím říct, že jsme ho prostě vychovali dobře. Vyrostl v bezmezné lásce, a tak ji také umí dávat. Naplno. Protože cokoliv dělá, tak je to naplno. Strašně doufám, že mu to nějak nezkazíme a on bude pořád takhle úžasný. Nicméně doufám a věřím, že ano.

Jsem neskutečně vděčná, že právě já můžu být mámou tohohle úžasného kluka.



    A aby to nebylo tak strašně nostalgický a sladký, tak na závěr si přečtěte pár bodů, který ten sentimentální tón trochu naruší. Život s Eliáškem mě (mimo jiné) naučil, že:
  • aniž bych o to kdy stála, tak si troufám tvrdit, že poznám všechny značky traktorů
  • traktor zvládnu namalovat i poslepu, dokonce v několika variacích
  • díky němu vím, že Prasátko Peppa je holka, i když tomu stále nechci věřit
  • vím, že existuje město, kde všechny důležité funkce zastávají auta - dokonce i místo starosty
  • vím, že můžu být v noci vzhůru i 30x a stále dokážu fungovat. Sice na nouzový režim, ale dokážu!
  • když s námi začal spát v posteli, naučila jsem se spát na minimálním prostoru - jen aby měl mladý pán pohodlíčko. A tak nějak jsem se těšila, až si bude spát u sebe v pokojíčku.
  • a teď, když tam většinu nocí prospí, se mi po něm stýská a přijde mi divné, že jsme v posteli najdnou sami
  • že největší bolest není porod, ani ledvinová kolika. Nejvíc totiž bolí, když si šlápnu na Lego:)

Pár minut po narození...

4 měsíce

9 měsíců
1 rok
13 měsíců

16 měsíců
20 měsíců

21 měsíců

2 roky
26 měsíců


28 měsíců

34 měsíců






úterý 25. července 2017

Klíšťáci už nebudou mít žádnou šanci!

     Po psovi jsem toužila odmalička. Jasně, taky po koňovi, tygrovi a housenkách. Rodiče mým touhám vytrvale vzdorovali a neustoupili ani o píď. Některé touhy mě časem opustily, jiné zase zůstaly. A sílily. Sen o psím příteli se mnou naštěstí od počátku našeho vztahu sdílel i můj tehdejší přítel, dnes již manžel. V posledním ročníku vysoké školy (pár týdnů před završením studia) jsme se oba konečně dočkali.


     Naší vyvolenou se stala Sunnynka. Fenka rhodéského ridgebacka - papírová holka, takže samozřejmě nemá jen tak obyčejné jméno. Naše africká šlechtična se celým jménem jmenuje Flaming Sun Wandellmere. Samozřejmě jí tak ale nikdo neřekne a málokdo z rodiny a blízkých její pravé jméno vůbec zná. Díky ní jsme získali několik dobrých přátel - za všechny jmenujme chovatelku z CHS Wandellmere, odkud Sunnynka pochází, a pak rodinku, která si koupila její sestřičku. S nimi se scházíme poměrně často (a to jsou obě rodiny z druhého konce republiky) a troufám si tvrdit, že to je přátelství na celý život. Taková naše psí rodina.



     Nebudu vám podrobně psát o tom, jaký je život se psem. Kdo psa máte, víte. Kdo nemáte, tak aspoň nebudete smutní z toho, oč přicházíte. Jisté je jen to, že díky Sunny se občas probouzí má stinná část cholerické povahy (když nechce chápat, co se po ní chce), ale přesto bychom ji za nic na světě nevyměnili. Možná, že mě připravila o pár let života (to kvůli tomu vztekání). Možná, že mi kvůli ní přibylo pár vrásek. Těch ustaraných a taky těch od smíchu. Těch je však určitě mnohem víc. Aspoň teda doufám:)




     Žije s námi už přes pět let a jedno vím jistě. Tohle plemeno nás bude provázet po celý život, protože neznám krásnější a úžasnější psy. Ne nadarmo se říká : "Jednou ridgeback, vždycky ridgeback".


     Pokud máte taky hafana, určitě vás čas od času trápí klíšťata. My jsme proti nim vyzkoušeli snad všechno možné a s ničím jsme nebyli spokojení tak, abychom to pořídili znovu. Přípravky jsou drahé, zabírají jen na chvíli a v domácnosti s malými dětmi nebo dalšími zvířaty mohou být také poměrně nebezpečné. Hledali jsme proto nějakou vhodnou přírodní alternativu. Díky naší chovatelce (Dášo, fakt díky) jsme ji našli a nic jiného už ani nepoužíváme. A to nejen u psa, ale i  pro lidskou část naší smečky.


Domácí protiklíšťák a repelent v jednom


Potřebujeme:
1 lahvička Alpy
několik snítek rozmarýnu (určitě doporučuji čerstvý)
1 pytlíček hřebíčku



Postup:
     Postup je opravdu velice jednoduchý, posuďte sami. Do nádoby vylijeme celou lahvičku Alpy (doporučuji uschovat na přelití již hotového přípravku) a přidáme do ní všechen hřebíček a natrhané lístky rozmarýnu. Přikryjeme a necháme louhovat minimálně 24 hodin (já nechávám 2 - 3 dny). Během louhování směs neodkrývejte - zaprvé to poměrně dost smrdí a zadruhé to může lehce snižovat účinnost. Po uplynutí požadované doby směs přeceďte a pečlivě přelijte do nádoby, kde budete přípravek uchovávat.



Použití u čtyřnohých mazlíčků:
     Pár kapek přípravku vmasírujte zvířeti mezi lopatky (kde si to nemůže vylizovat) a podle potřeby opakujte. Z našich zkušeností mohu říct, že dávka vydrží poměrně dlouho a my opakujeme zhruba po 3 týdnech. Můžete však klidně aplikovat před každou procházkou do přírody, kde podle vás hrozí výraznější výskyt klíšťat.



Použití u lidí:
      Je možné používat úplně stejným způsobem , jakým jste zvyklí od běžných repelentů. Velice vhodné je dát do lahvičky s rozprašovačem a před pobytem v lese se lehce pošplíchat. Ale stačí klidně pár kapek do dlaní a potřít s ní lýtka. Pro zvýšení účinnosti můžete trochu přípravku vetřít za uši. Nebojte, nebudete smrdět. Naopak to voní vážně příjemně.


A klíšťata už nebudou mít žádnou šanci! Navíc to nestojí téměř nic.

čtvrtek 13. července 2017

Svatba, na kterou se nezapomíná. I když byla pro mnohé netradiční...

    Dnes jsou to přesně 4 roky ode dne, kdy jsem se dobrovolně vzdala svého rodného příjmení a začala jsem se podepisovat a představovat jinak (a že mi to trvalo hodně dlouho, než jsem si zvykla). Nechci, aby byl tenhle článek plný sentimentu a vychvalování toho, jak je můj manžel úžasný a pozorný (i když je), naše manželství dokonalé (samozřejmě, že má své mouchy - jako každé jiné) a bude trvat navěky (i když tomu vážně věřím). Chci si společně s vámi prostě zavzpomínat na to, jaké to bylo:)


     Svatbu jsme s Davidem plánovali vlastně vždycky. Snad od počátku našeho vztahu. Málokdo ví, že mě o ruku požádal už v den mých 18. narozenin. Už tehdy jsem řekla ano, ale s tím, že až to bude jednou myslet fakt vážně, bude to muset udělat znovu:)

     Roky utíkaly a my jsme spolu prošli střední školou, vysokou školou, společným bydlením, prvními zaměstnáními a tak nějak to stále spělo k tomu, že se časem vezmeme. Řekli jsme si, že počkáme, až doděláme vysoké školy. Já odstátnicovala v lednu a David v květnu. Takže už by to šlo. Oběma se nám hrozně líbilo datum 13. července 2013. Takže moc času nezbývalo. David o svatbě mluvil jako o hotové věci, ale já mu připomněla, že chci opravdickou žádost o ruku. Byl už červen a stále se nic nedělo.

     Jednoho dne jsme šli na procházku s naší Sunny a vylezli jsme na kopec Zebín, který miluju odmala a náš vztah zde zažil mnoho krásných chvil. Slunce už skoro zapadalo, posadili jsme se u kapličky a najednou začala hrát hudba. David poklekl a dal mi úžasný prstýnek ze Stmívání, který jsem si už dlouho přála. Abych řekla pravdu, vůbec si nepamatuju, co říkal. Vím jen, že to bylo krásný a dojalo mě to. No a domů jsme už dorazili jako opravdoví snoubenci. V lednici se chladilo šampaňský a my seděli dlouho do noci na terase a plánovali. Dohodli jsme se, že chceme fakt to vybrané šibeniční datum a byli jsme rozhodnutí podřídit tomu skoro vše. Na naplánování celé svatby nám tak zbýval necelý měsíc.

     Nebudu se podrobně rozepisovat o přípravách (to by nikoho nebavilo), snad jen dodám, že jsme chtěli, aby byla svatba co nejvíc o nás dvou, a tak jsme si oznámení vyrobili sami, koláče jsme napekli také spolu a všechno probíhalo prostě v klidu a pohodě. Bez stresu. Ani jeden z nás nedělá věci z důvodu, že to tak být má. Všechno děláme prostě tak, jak to cítíme my. A tak ani u svatby tomu nebylo jinak. Ve svatební salónu prodavačky málem spadly ze židle, když viděly, že se mnou jde šaty vybírat ženich:) Ale vybrali jsme fakt krásný, takový, jaký jsem vždycky chtěla.

Den D
    Obřad byl naplánovaný na 15. hodinu (to je prostě tak, když nevěsta se ženichem neradi brzo vstávají), takže jsme na všechno měli spoustu času. Pospali jsme si do 9, v klidu jsme posnídali a pak David zajel pro kytku a na oběd k mojí babičce. Mně se mezitím věnovala kosmetička. Po obědě se vrátil, pomohl mi zašněrovat šaty a v ruku v ruce jsme opustili náš společný domov.

     Venku už na nás čekali ostatní svatebčané, chvíli jsme si popovídali a pak vyrazili na Sychrov. Víte, jak je zvykem, že nevěsta s ženichem jezdí na obřad odděleně? Tak my jsme jeli spolu. Naším prvním autem. Spousta lidí by nad ním sice určitě ohrnula nos, ale pro nás znamenalo mraky krásných zážitků. A taky vzpomínku na mého dědečka, který pro mě vždy byl tím nejdůležitějším chlapem na světě. To on mě měl odvést k oltáři. Bohužel se tohoto dne nedožil. Tak jsem aspoň jela jeho autem.


     Všechno probíhalo v klidu. Bylo nádherné počasí. Cestou jsme sice trochu zabloudili a svatební kolona se rozdělila na 2 skupinky, takže bylo trochu toho adrenalinu, zda  vůbec stihneme dojet včas. Ale nakonec jsme to stihli.



     Obřad byl krásný, podkreslovala ho hudba, kterou jsme si pečlivě vybrali a hrály jen písničky, které pro nás něco znamenaly. Když jsem šla sama uličkou (to místo prostě patřilo dědovi), brečela jsem. Štěstím.  Láskou. Poprvé (a zatím taky naposledy) v životě jsem brečela dojetím. Po 11 let trvajícím vztahu jsem si brala svoji první lásku. Nikdo nevěřil, že má vztah započatý v prváku na střední budoucnost. Jen my dva. Bylo to prostě takové naše malé osobní vítězství.



     Po obřadu jsme se byli fotit a pak jsme se přesunuli na místo hostiny. Chtěli jsme být ten den hlavně spolu, proto jsme na svatbu pozvali opravdu jen ty nejbližší a objednali jsme si na noc pokoj v nádherném hotelu Via Ironia. Na hostině jsme si zatančili, rozkrojili dort, perfektně se nadlábli, vylosovali tombolu a převzali dary. A pak jsme se se všemi rozloučili a odjeli si užít svatební noc. Mimochodem byla fakt skvělá!






     A celý svatební den byl prostě nejvíc. Skoro mi je až líto, že jsme se už vzali a nikdy mě nic takového nečeká.


     PS: Když jsme se byli fotit, pořád kolem nás lítal motýl. Byla to babočka. Fotograf nám vyprávěl příběh, který kdysi slyšel. Bylo to o tom, že duše zemřelých se převtělují do motýlů a občas navštíví ty, na kterých jim nejvíce záleželo. Nevím, jestli tomu věřím, každopádně to bylo krásné a když si na nás motýl sednul, brečela jsem toho dne podruhé. Vím totiž naprosto přesně, kdo jediný to mohl být!

pátek 7. července 2017

V oblacích...

      Dneska se se mnou pojďte podívat do Krkonoš, kde se 2. července letošního roku otevřela dlouho očekávaná Stezka korunami stromů Krkonoše, která se nachází nad horským městem Jánské Lázně.



      Výlet jsme absolvovali 6. července ve sváteční den (tedy jen pár dní po otevření), což se zprvu jevilo jako dobrý nápad - až do doby, než jsme dorazili k pokladnám, u nichž se kupila fakt hodně dlouhá a nepříjemná fronta. Naštěstí to nebylo tak hrozné, jak to zpočátku vypadalo, a po zhruba 20 minutovém čekání jsme se přeci jen dostali k okýnku. Musím říct, že jsme s mužem oba velmi vážně uvažovali o tom, že to otočíme a ukážeme se zde jindy, nicméně starší syn se už moc těšil, a tak jsme tedy zůstali. Přestože lidí bylo na stezce opravdu hodně, poměrně hezky se to po celé trase rozprostřelo a neměla jsem pocit, že je zde narváno.



     Trasa stezky je dlouhá něco málo přes 1,5 kilometru a je plně sjízdná pro kočárky a vozíčky. Cesta nahoru se zvedá opravdu velmi pozvolna a není nijak extrémně fyzicky náročná, zvládnou ji tedy malé děti i staří lidé. Ale zase nepočítejte s tím, že dostat se nahoru je úplná brnkačka, trochu se určitě zapotíte. Trasa je zpříjemněna 3 zastávkami s adrenalinovými prvky, které s dopomocí tatínka zvládnul i náš téměř tříletý Eliášek. Kromě toho je zde také několik informačních cedulí s různými tematickými zajímavostmi. Cestou na vyhlídku navštívíte i podzemí, kde je k vidění spletitý kořenový systém a podzemní část Krkonoš.



     Na vrcholu vás pak čeká úchvatný výhled ze 45 metrů vysoké rozhledny - přímo před vámi se majestátně tyčí Černá hora a zajímavá panoramata Krkonoš, v údolí si pak můžete prohlédnout Jánské Lázně. Cestu dolů můžete absolvovat úplně stejnou cestou, jakou jste šli nahoru, nebo je zde pro odvážlivce starší 6 let k dispozici i dlouhý tobogán (ale POZOR, pokud ho chcete využít, musíte si už u vstupu zakoupit speciální vstupenku - nahoře ji už nikde nepořídíte).




     Vstupné se mi zdá poměrně vysoké vhledem k tomu, co stezka nabízí, nicméně jednou za čas jsem ochotná požadovanou cenu zaplatit. Za dospěláka zaplatíte 220 Kč a dítě do 3 let má vstupné zdarma. Tobogán se platí zvlášť a jedna jízda vás vyjde na 50 Kč. Pro starší děti a lidi starší 65 let platí zvýhodněné vstupné 180 Kč a pokud přijedete celá rodina, určitě se vám vyplatí zakoupit rodinnou vstupenku. Všechny důležité informace najdete na  oficiálních stránkách Stezky.

    V Jánských Lázních je několik parkovišť pro turisty a zaparkovat můžete opravdu přímo u stezky. My však využili parkoviště vzdálené asi 1,5 km od vstupu na stezku a za cca 4 hodinové parkování jsme dali 70 Kč. A navíc jsme se ještě krásně prošli až na vrchol kopce:)

Tip:
     Před cestou nahoru si určitě skočte na záchod (mimimálně s malými dětmi je to nutnost), protože na celé stezce není možnost si nikde odskočit. Možnost navštívení záchodů je až na konci, tak ať nemusíte pospíchat dolů jako my:)

    Na stezce jsme strávili asi 90 minut, protože ji Eli vyšlapal celou sám. Dospělí a zdatnější děti určitě tolik času potřebovat nebudou.



     Stezka je moc pěkná a je to určitě místo pro krásný rodinný výlet - jako kojící maminka malého dítěte mám jen jednu výhradu, zato poměrně docela zásadní. Nikde zde není možnost v ústraní nakojit dítě - já osobně tedy nemám problém s kojením venku, ale pokud bude špatné počasí, je to hodně blbé. Najdete zde pouze jednu místnost, kde můžete miminko přebalit (jedná se o záchody pro invalidy, kde je sklopný přebalovací pult) - a jelikož je zde vozíčkářů poměrně hodně, rozhodně jim to zde nemůžete třeba 20 minut blokovat kojením. My naštěstí měli hezké počasí, takže jsem nakonec kojila na krásné louce poměrně daleko od lidí, protože vím, že mnohé lidi to opravdu pohoršuje.

     Vstup s pejsky není povolen, pokud však dorazíte s chlupáčem, máte možnost zavřít ho do kotce u vstupu - nicméně se mi moc nelíbí, jak to zde mají vyřešeno, a pejska bych zde nechávala spíše nerada a spíš jako poslední možnost. Takže pokud máte možnost, doporučuju nechat psa spíše doma.



     Pokud vás stezka zaujala a nemáte Krkonoše zrovna v dosahu, můžete podobnou atrakci navštívit na Lipně nebo na Dolní Moravě. S Dolnomoravskou stezkou zatím bohužel nemám zkušenosti, ale stezku na Lipně jsme navštívili v roce 2015 a musím říct, že se nám na ní líbilo ještě mnohem více než v Krkonoších, takže tu doporučuji všemi deseti.


neděle 2. července 2017

Holka nebo kluk? Je to přece fuk!

     Když jsem byla poprvé těhotná, tak jsem hned od nalezení dvou čárek na těhotenském testu byla neskutečně zvědavá. Na co? No přece na to, zda moje miminko bude holka nebo kluk. Neuplynul snad ani jeden den, kdy bych nad tím nepřemýšlela a nesnila si. Přiznávám, že jsem si přála holčičku. Strašně moc. Na prvním screeningu jsem tak hned zahájila křížový výslech a vyptávala jsem se pana doktora na pohlaví. Samozřejmě že ne na jeho - ale na to mého miminka. Na 80% mi byla slíbena holčička. Měla jsem fakt radost.

     Týdny ubíhaly a přišel čas na druhý screening. Bylo mi jasné, že holčička slíbená z minula rozhodně není jistá. Připravovala jsem se proto na variantu dítěte s pindíkem. Měla jsem strach, že se v ordinaci rozbrečím. Napětí dosáhlo vrcholu. Byla jsem našponovaná jak kšandy. A pak konečně nastala ta chvíle. Pan doktor na ultrazvuku zkontroloval všechno důležité a přišla poslední chvíle napětí. Já i manžel jsme snad ani nedýchali. Pan doktor celé vyšetření nahrával na DVD, a tak jsem se pohlaví svého prvorozeného dozvěděla z monitoru počítače. Z pár písmenek. Tu chvíli si dodnes pamatuji fakt živě. Na obrazovce se začalo konečně objevovat tolik očekávané sdělení. ...a kdo jsem?.... Pan doktor schválně napínal a nakonec napsal dvě slova... PŘECE KLUK. A bylo to tu. Tak nějak jsem to vnitřně tušila od počátku těhotenství, ale takto definitivně potvrzené mě to stejně trochu šokovalo. Nebrečela jsem, ale velkou radost jsem z toho taky neměla. Samozřejmě jsem byla šťastná, že je miminko zdravé, ale bylo mi to prostě trochu líto. Dodnes se za své myšlenky stydím a je mi smutno z toho, že jsem to cítila právě takhle.

     Z vyšetření jsme hned jeli do obchoďáku a začali nakupovat. Pro našeho chlapečka. Během pár hodin jsem si to v hlavě přepnula do módu "Budu mít kluka a je to super.". A začala jsem se fakt těšit. Kluci jsou přece fajn. Mám skvělého muže, a pokud bude kluk jen z poloviny po něm, bude úžasný. Stejně mi ale v hlavě zůstala myšlenka na holčičku. Říkala jsem si, že bude třeba příště.



O pár měsíců později...

     V srpnu se narodil Eliášek a ukázalo se, že je to to nejúžasnější dítě na světě. A mně v tu chvíli došlo, že je úplně jedno, zda je to holka nebo kluk. Otřepaná fráze "zdraví je nejdůležitější" se objevila v mé hlavě a usídlila se tam natrvalo. A v tu dobu padlo rozhodnutí:
"Pokud ještě bude nějaké příště a já budu znovu těhotná, nechci dopředu vědět, co čekáme. Chci překvápko u porodu."





Ještě o pár měsíců později...

     V srpnu 2016 jsem znovu držela v ruce pozitivní těhotenský test. Nečekaně a vlastně tak nějak v šoku. I přesto s velkou radostí. Zase mi hlavou prolétla myšlenka na to, zda čekám holku nebo kluka. Tentokrát mi to ale bylo tak nějak jedno. V hlavě mi znělo jen: "Ať je všechno v pořádku a je to zdravé miminko". Zvědavost samozřejmě byla, ale bylo to úplně jiné než poprvé. Nebylo to pro mě důležité. Manžel věděl, že pohlaví našeho dítěte nechci znát . On sám by to sice radši věděl, ale souhlasil s tím, že to bude podle mě. A tak jsme teda nevěděli.

    Na každé kontrole jsem upozorňovala lékaře, že to nechceme vědět, a tak se pečlivě onomu místu na ultrazvuku vyhýbali. Myslím, že zbytečně. Když nám totiž poprvé při vyšetření detailně ukazovali, jak vypadají kulky a pindík v prenatálním stavu , neviděli jsme nic jiného než různě šedé fleky:)

     S tím jak moje těhotenství postupovalo a bříško rostlo, začínalo se okolí čím dál více ptát, zda bude mít Eliášek sestřičku nebo bratříčka. Pak vždy následoval tento scénář:
Zvědavý člověk: Bude to kluk nebo holka?
Já: Nevíme, chceme překvapení.
David: Ne, ona chce překvapení.
Já: Dobrá tedy, nevíme, budeme mít překvapení:)
Zvědavec: To je krásné/ To je divné / Nevěřím, že to nevíte/ No jo, ono je to teď vlastně moderní.


     Lidi kolem neustále cítili potřebu komentovat to. A velká část z nich nám ani nevěřila, že to vážně nevíme. Setkali jsme se samozřejmě i s hezkými reakcemi, ale většina lidí naše rozhodnutí spíše nechápala nebo chápat nechtěla. Bylo nám to jedno. A tím, že se nevědělo, koho nosím, objevil se ohromný prázdný prostor. Pro hádání, tipování a všemožná proroctví. Zde musím dodat, že téměř každý mi tipoval holčičku. Jinými slovy mi druhé těhotenství vážně neslušelo. Bylo naprosto odlišné než to první - takže jsem se nechala lehce zblbnout a začala jsem věřit, že by to ta holčička být mohla.

Ale s tím, jak se blížil termín porodu, jsem pořád nabývala přesvědčení, že to bude chlapeček.

    I proto, že jsme nevěděli pohlaví, nebyli jsme schopni rozhodnout ani jméno. K porodu se jelo se seznamem asi 5 jmen pro každé pohlaví, s tím, že jméno tedy vybereme až po narození. V porodnici z toho radost neměli, ale to fakt nebyl náš problém:)


30. dubna 2017

     Ráno mě ze spaní probudilo prasknutí vody (jsem moc vděčná, že mě to nepotkalo třeba někde v obchoďáku) a jelo se. Pro to největší překvapení v mém životě. Kdo mě znáte osobně, víte, jak strašně zvědavý člověk jsem. Vy co mě osobně neznáte, věřte, že je jen málo lidí, kteří by byli zvědaví víc než já. Jsem prostě opice odmala. Takže to pro mě byla opravdu velká výzva. Od samého začátku jsem si říkala, že aspoň budu mít u porodu tu správnou motivaci a hnací motor. A fakt to tak bylo. I když byl porod rychlý, věděla jsem, že na konci to prostě bude stát za to.


    V 16:18 se naše miminko poprvé nadechlo u mě na hrudi a já byla strašně šťastná. Z toho, že to mám za sebou. Z toho, že porod byl přesně podle mých představ. Z toho, že je miminko v pořádku. Z toho, že jsem to skvěle zvládla. Byla jsem prostě strašně pyšná maminka. S mužem jsme se objímali, mazlili se s novým tvorečkem a mně ani nijak nedošlo, že nevím, kdo to je:) Až po nějaké chvíli nás přerušila porodní asistentka, ať se podíváme, zda teda máme kluka nebo holku. A já se v tu chvíli začala hrozně smát, protože mně přišlo strašně vtipný, jak nedůležitá tahle informace pro mě vlastně je. 



     Ale bylo potřeba miminko pojmenovat, takže museli zjistit, z jakých jmen máme teda nakonec vybírat. Podívala jsem se na muže a říkám mu: "Je to kluk, viď?". A manžel jen přikývnul. Znovu jsem se podívala do toho malého krásného obličejíčku a hned mi naskočilo jméno Tobiášek. Muž souhlasil a od téhle chvíle mělo naše dítě jméno. Za celých 9 měsíců těhotenství jsme se nebyli schopni rozhodnout a v závěru to byla opravdu jen otázka vteřiny.




    Vždycky jsem slýchala o tom, jak jsou tahle překvapení krásná. První těhotenství jsem to nechápala a druhé těhotenství mě naučilo, že je to fakt skvělý. Kdyby ještě někdy náhodou bylo další těhotenství, jdu do toho znovu. Byla to totiž chvíle, na kterou nikdy v životě nezapomenu a stálo to za to!



A na holčičku si budu holt muset počkat asi jako babička:)