pátek 20. října 2017

Náš první šátek: Lenny Lamb Colours of Fantasy (recenze)

    První syn nám vysvětlil, že kočárek je vlastně tak trochu sprosté slovo a přivedl nás k nošení. Jelikož to bylo v období kolem jeho půlroku, pořídili jsme tenkrát už nosítko. Nošení chytlo mě i manžela a už tehdá jsem si slíbila, že pokud bude druhé miminko, bude nošené už od narození. Pár týdnů před porodem jsem začala vybírat ten nej šátek - náš vůbec první. Proces výběru byl náročný, protože všude kolem je tolik nádherných šátků. Dlouhé hodiny jsem strávila prohlížením fotek, až jsem "HO" konečně potkala - byla to láska na první pohled. A pak už zbývalo jen a jen čekat - bohužel jsem nezvolila úplně nejlepší obchod a místo slíbeného dodání do 14 dní jsem čekala déle než měsíc. V době, kdy jsem rodila, se šátek bohužel teprve sušil na balkoně.


     Volba šátku pro mě byla docela náročná, protože mi bylo jasné, že se člověk nesmí rozhodovat jen podle vzhledu, ale taky podle toho, co od šátku očekává. Poctivě jsem pročítala různá hodnocení a recenze, a tak jsem se v tom "plácala" poměrně dlouho. Chtěla jsem pořídit nový šátek, vhodný na delší (ideálně na celé) nosící období a taky takový, který se nemusí dlouho zanášet. Hodnocení šátků  značky Lenny Lamb mému záměru odpovídalo, a tak jsem se rozhodla zkusit ho. Hned na počátku recenze musím říct, že jsem ze šátku nadšená - už jsem měla tu čest vyzkoušet poměrně hodně šátků různých značek a zatím žádný ho nepřekonal, ale vezměme to pěkně od začátku.



     Po rozbalení balíčku jsem hned započala s přípravou šátku pro nošení - tedy vyprat ve vhodném pracím prostředku (čímž se dokončí proces výroby) a vyžehlit ho. Hned po těchto úkonech šátek krásně změknul a byl velice příjemný na dotek, ale i přesto jsem se ještě vrhla na "vánočkování". A pak už byl šátek připraven na moje první vázací pokusy. Párkrát jsem zkusila navázat plyšového medvěda a hned jsem přešla na další level - vázání novorozence. Od té doby nosím velice často - Tobiášek byl poprvé navázaný v 9 dnech s váhou blížící se 4 kilům. Hned od počátku se šátek vázal velice dobře, hezky se dotahuje (což mi u některých značek bohužel přijde výrazně horší) a miminko v něm je jako v bavlnce - není se čemu divit, šátek je složením 100% bavlna. Uzel v úvazu dobře drží, nicméně jsem se po pár týdnech naučila zakončovat s ring sling kroužkem, což mi přijde lepší jak funkčně, tak vzhledově. 

Šátek před praním


Šátek po vyprání a vyžehlení

Srovnání obou stran šátku - osobně mám raději tu horní část:)



    Od našich počátků nošení už uběhlo přes 5 měsíců a Tobiášek přibral na téměř 8 kilogramů a přesto ho v šátku téměř necítím, z čehož jsem měla trochu obavy. Navázat jsem zkusila i 14 kilového staršího syna a nebylo to nijak hrozné. Zatím nosím pouze vepředu. Na šátku jsem nenašla jediné negativum. Z hlediska vzhledu oceňuju také to, že je z každé strany jiný, takže podle nálady vážu obě strany a mám vždy trochu změnu. Přestože je šátek hodně nosný, není to pocitově žádná deka, což jsme ocenili především v letních tropech. Přes léto jsme nosili totiž opravdu hodně a musím říct, že nám nebylo v šátku o nic větší vedro než bez něj, naopak teď v zimě nás spolu hezky zahřeje.




     Možná je to tím, že se jednalo o můj první šátek, možná je to tím, že je vzhledově opravdu moc krásný, ale každopádně můžu tenhle šátek prohlásit za srdeční záležitost a myslím, že se ho vzdám až na úplném konci nosícího období. A to ještě s těžkým srdcem. 



     PS: Mám syna a přesto ho úplně v klidu nosím v růžovofialovém šátku - a to z jednoho prostého důvodu - šátek beru hodně i jako módní doplněk maminky a já růžovou prostě miluju. Ale většina kolemjdoucích to vždy bere jako záruku toho, že mám v šátku holčičku:) A prý je moc krásná:)






Na závěr krátké shrnutí
Plusy:
- krásný design
- příznivá cena
- nemusí se zanášet
- nezatrhává se, nevytahují se nitky
- perfektně drží v úvazu
- manipuluje se s ním velmi dobře i úplným začátečníkům
- nosný, ale přitom to není "deka"

Mínusy:
- za sebe jsem opravdu nenašla žádné mínus, ale od pár známých jsem zaslechla, že je na některé úvazy úzký




úterý 10. října 2017

Luxusně dobrý domácí sýr s pekanovými ořechy a čerstvými bylinkami

     Čím jsem starší, tím jsem mlsnější. Do určité míry je to asi logické, protože nejsem zrovna ten typ člověka, který by se vyžíval v poznávání nových kuchyní, pokrmů a chutí. No a s přibývajícím věkem to prostě dospělo do stádia, kdy začínám být těch svých oblíbených dobrot prostě trochu přejedená a jelikož jsem v tomhle trochu konzerva, snažím se tedy objevovat nové chutě v mých oblíbených stálicích. Nejvíce znát je to asi na sýrech. Byly doby, kdy jsem jedla jen eidam - tyhle časy jsou ale naštěstí už dávno pryč a já tak objevila famózní chutě některých sýrů. Ale opět je zde jedno ALE - musí být jen z kravského mlíka. U nás v lednici tak vždycky najdete třeba mozzarellu, chedar, blaťácké zlato, kolibu,...


     No a nedávno jsem četla zajímavý článek o výrobě domácích sýrů. Myšlenka mě hodně zaujala a začala jsem pátrat po vhodném receptu. Na internetu jich najdete samozřejmě mnoho, ale už tak úplně nepoznáte, který bude dobrý a osvědčený. V tu dobu jsem se potkala s kamarádkou, která mi poradila základ na sýr, který dělají v rodině už dlouhá léta. No a na každém pak je, jak si sýr přizpůsobí vlastním potřebám a chutím. Jelikož si pěstuju vlastní bylinky a zrovna máme období, kdy jíme pekanové oříšky na kila, moje volba byla jasná. No a tak vznikl recept na Domácí sýr s pekanovými ořechy a čerstvými bylinkami.

     Musím říct, že jsem byla zpočátku k takto vyrobenému sýru poměrně skeptická - ty domácí verze občas bohužel nechutnají tak dobře jako alternativy zakoupené v obchodě. Ale tady je to jiné, ta chuť je vážně luxusní a neskutečně mile překvapila nejen mě, al především manžela, který je k mým pokusům občas taky velmi skeptický, neřád jeden:) No, nebudu vám nic zastírat - první várku jsme snědli na posezení. Jen tak bez ničeho a od té doby jsme už dělali několik dalších přídavků. Recept stoprocentně zařazuji mezi své oblíbené stálice a je mi jasné, že budu nadále experimentovat s dalšími přísadami pro ozvláštnění chuti.

     Než přistoupím k receptu, tak bych určitě jen ráda podotkla, že výroba domácího sýru je spíše záležitostí zábavy a objevování nových chutí, z ekonomického hlediska se určitě vyplatí koupit sýr spíše v obchodě. Ale za ten pocit a pohledy návštěv, když jim řeknete, že jste sýr vyráběli sami, to vážně stojí!

Potřebujeme:
500 ml čerstvého co nejvíce tučného mléka (pozor, s trvanlivým mlékem vám to nepůjde)
500 gramů tučného tvarohu - já používám ve vaničce
lžička soli (raději klidně dejte méně a po ochutnání dosolte, mně se jednu várku podařilo přesolit)
lžička jedlé sody
lžička másla

a pak už jen ingredience k doladění té naší požadované chuti - bylinky, ořechy, sušená rajčata, pepř, koření všeho druhu, atd. - já dávám čerstvou bazalku, libeček a petrželku

Z tohoto množství získáme zhruba 170 gramů sýra.



Postup výroby:

    1. Do hrnce nalijeme mléko a do něj dáme tvaroh - ten rozbijeme na menší kousky, ale není potřeba dělat z něj "kaši". Za stálého míchání přivedeme k varu - směs se nám rozdělí na hrudkovitou hmotu a nažloutlou vodu - syrovátku. Ještě cca minutu necháme probublávat. Celkově proces trvá cca 5 minut.

    2. Přes síto oddělíme syrovátku a hrudkovitou hmotu. K výrobě sýra již nebudeme syrovátku potřebovat a pracujeme pouze s pevnou hmotou. Syrovátku můžete klidně vypít, pokud vám chutná, můžete ji použít na výrobu palačinek, buchet, atd. Nebo si ji přilijte do koupele, budete po ní mít nádherně hebkou pleť.


    3. Hrudkovitou hmotu vložíme do hrnce společně se solí, sodou, máslem a za stálého míchání necháme roztavit. Nyní už přišel čas přidat naše soukromé ingredience k dochucení. Směs pořádně promícháme a můžeme odstavit. Hmotu buď přelijeme či přendáme lžící (podle výsledné hustoty) do misky vystlané potravinářskou fólií a pořádně "uplácáme".



   4. Hotový sýr dáme vychladnout na 2 hodiny do lednice, kde získá svoji finální podobu a konzistenci. Velké překvapení pro mě byl i fakt, že jde krájet na opravdu velmi tenké plátky.



     Ráda bych vám ještě sdělila, jak dlouho sýr vydrží, ale to se bohužel hned tak asi nepovede, protože jsme ho zatím sežrali vždy během chvilky:)

středa 20. září 2017

Jedno upršené odpoledne a proměna obyčejného trička

     Bývaly doby, kdy jsem nejradši nakupovala oblečení pro sebe. Jasně, dělám to pořád ráda, ale od té doby, co jsem máma, jsem se přeorientovala především na dětské hadříky. Pokud máte děti, vsadím se, že to znáte a rozumíte mi. Mám ráda, když je dětské oblečení barevné, zajímavé a taky, když se na hřišti nesejde pět dětí ve stejném tričku. Nejčastěji nakupuju v Nextu, "háemku", Zaře a v Lindexu. 

    Jako správná bývalá učitelka ve školce vím, že se rozhodně nevyplatí dávat dětem do tohoto zařízení drahé nové oblečení. Pro tyhle potřeby se mi docela zalíbilo oblečení z Lidlu a jejich značka Lupilu. Oblečení se většinou koupí v nějaké sadě, kde jsou moc hezké kousky a pak taky úplně obyčejné. Jelikož jsem ale poměrně tvořivá, dá se to naopak občas vzít jako velkou výhodu a oblečení si prostě přizpůsobit k obrazu svému.



    Jedno propršené odpoledne se už Eliášek doma nudil, tak jsem se snažila vymyslet nějakou zajímavou aktivitu, která by oddálila můj odvoz do "léčebného" zařízení. Kdysi jsme v Ikee koupili fixy na oblečení, tak jsem se rozhodla, že je vyzkoušíme. Jelikož se jednalo o testovací verzi, vzala jsem to nejobyčejnější triko, které jsem ve skříni objevila a za mohutného povzbuzování staršího syna se dala do práce. Možná jste si už stačily všimnout, že jsem trochu ujetá na Batmanovskou tematiku, takže i tentokrát byl hlavní motiv jasný. Po rodinné dovolené se Eliáškovi hodně stýskalo po tatínkovi, takže jsme se výrobu speciálního trika rozhodli pojmout tak, abychom zároveň potěšili i jeho.


Postup:

1. Připravte si oblečení, které chcete pomalovat - ideálně ho ještě před vlastním kreativním počinem vyžehlete, aby se vám dobře malovalo. Vyberte část, kterou chcete zdobit a vložte pod ní něco, co zabrání tomu, aby se vám barva propsala na druhou stranu látky. (Já tam zcela neplánovaně strčila léták z Lidlu:) )

2. Rozmyslete si, co chcete malovat a obrázek si dopředu rozvrhněte. Ideální je si předmalovat jednoduché kontury obyčejnou tužkou či křídou.

3. Začněte malovat - vždy se snažte, aby se vám látka nekrčila a snažte se kreslit jedním tahem. Nejprve malujte černou, chvilku (cca 5 minut) ji nechte zaschnout a pak můžete vybarvovat, pokud chcete.

4. Po domalování nechte minimálně 1 hodinu pořádně proschnout, oblečení otočte na rubovou stranu a přežehlete na nejvyšší možnou teplotu.

5. Na závěr zbývá už jen oblečení vyprat. Zde se určitě řiďte pokyny na vašich fixech, ty "moje" se mohou prát na 40 stupňů.



     Když dorazil tatínek z práce, měl fakt velkou radost. Úplně se mu rozzářily oči. Škoda jen, že si Eliášek poté vzpomněl, že už to tam nechce mít namalované a spustil slušnou hereckou etudu s hysterickým řevem. Po pár minutách se uklidnil a triko nosí moc rád. Takže budeme prý malovat další:)




neděle 3. září 2017

Jedno šokující první září v mateřské školce... z pohledu učitelky



Důležité upozornění: Vše, co je v článku napsáno, je fakt pravda – pouze jsem změnila jména dětí:)


První den školního roku – třída nejmenších dětí (od 2 a ¾ roku do 3,5 let)

6:45

     Přestože mám dnes směnu až od půl deváté, jsem už v práci, protože s kolegyní očekáváme 25 nových dětí, které ještě nikdy nechodily do školky – mnohým z nich nejsou ještě ani 3 roky. Jsem tu dobrovolně, a to ze 3 důvodů:

1) s kolegyní chceme, aby děti od začátku věděly, které paní učitelky k nim budou patřit

2)nechci, aby moji kolegyni hned na začátku kleplo

3) prostě a jednoduše by to jedna učitelka neměla šanci zvládnout (a i ve dvou to bude masakr)


      Přestože naše třída funguje oficiálně až od 7:00, dobývají se na nás první nedočkavci. Necháváme to protentokrát být a bereme si dětičky hned – většina rodičů si s námi přeje promluvit, sdělit nám spoustu důležitých informací (a samozřejmě mnohdy i těch nedůležitých) nebo se prostě jen svěřit se svými obavami a strachy. Většina dětí reaguje zprvu moc hezky, ale jakmile zjistí, že máma jde pryč, nastává peklo. Pro ně i pro nás. Jiné děti to zase naopak berou naprosto v pohodě a utíkají poznávat nové hračky a kamarády. V 7:20 už máme 15 dětí a začíná to být děs. Děti kupodivu moc nepláčou, ale jsou prostě zvyklé na nepřetržitou pozornost dospělého, takže na nás střídavě visí a povídají jedno přes druhé. Mezitím stále probíhají rozhovory s rodiči. Od jednoho nepříjemného tatínka přebírám krásnou holčičku, Leničku. Tatínek se na mě tázavě podívá a povídá: „A paní učitelko, bylo vám už aspoň osmnáct?“ S klidem povídám že ano (jinak nevím, jak by mi mohla na dveřích viset cedulka Mgr. Veronika …). Tatínkovi se znatelně uleví a jelikož mě tedy shledal za poměrně kompetentní osobu, s nově objevenou důvěrou ke mně pokračuje. „Až půjdete ven, dávejte prosím na Léňu pozor, ona ráda skáče do silnice pod auta“. Slibuji, že na ní dáme pozor a tatínek odchází. Jen se za ním zavřou dveře, Léňa začíná dělat kotrmelce a pokusy o hvězdy. Rozmlouvám jí to – poslouchá, sice velmi neochotně, ale přesto se mnou jde radši stavět stavebnici. V 7:30 přichází Lukášek – absolutně nemluví, ale o to hlasitěji řve – bohužel tak hlasitě, že není slyšet nic a nikoho jiného. Kdybych to nezažila, nevěřila bych tomu, ale věděli jste, že dítě vydrží hystericky řvát i 4 hodiny v kuse? S kolegyní se navzájem utěšujeme, že se to zajisté brzy zlepší (kdybychom tušily, že ona změna situace nastane až v polovině listopadu, asi bychom to nedaly).

     V 7:45 jsme kompletní - 25 nových dětiček plných síly a 2 paní učitelky, kterým síly pomalu dochází. V podstatě neustále s dětmi běháme na záchod – jsou tu prvně a nevyznají se tu, tzn. žádné dítko nemůže opustit samo třídu.

Máme čas do 8:30, než bude svačinka, mezitím probíhá spousta aktivit:

  • odpovídáme na 1000 proč a co je to

  • slibujeme, že maminka přijde

  • vysvětlujeme, že hračky se musí půjčovat

  • vysvětlujeme, že nemůžeme mlátit kamarády a ani je posílat do prdele (opravdu, jeden nádherný blonďáček velmi obohacuje slovník nejen dětí, ale i ten náš)

  • neustále se ptáme, zda někdo nepotřebuje na záchod – a i přes tuto aktivitu neustále převlékáme počůrané oblečení (bohužel spousta maminek zapomněla dát jakékoliv náhradní oblečení – ale nevadí i na tyto situace jsme připravené – máme erár:) )

  • snažíme se o řízené aktivity – sedíme v komunitním kruhu a navzájem se představujeme. Já a kolegyně Jaruška jsme to zvládly skvěle. Několik dětiček to zvládlo také hezky, a některé bohužel vůbec:)

  • snažíme se co nejrychleji natlouct si do hlavy jména všech 25 přítomných dětí. Bohužel proti nám hraje náročný nepřítel – děti se neustále pohybují, některé nám prostě ani za nic nesdělí své jméno a hlavně – skoro všichni vypadají hrozně podobně, včetně oblečení


8:20 čas na svačinu

     Seřazujeme děti do dvojic a jdeme s nimi do umývárky. Zavíráme dveře a uzavíráme se v malém prostoru – pro některé děti je naprostou novinkou to, že mají jít na opravdický záchod, znají jenom nočník. Ale jo, zvládá se to. Většina dětí se do této doby už uklidnila, ale změna prostředí v nich opět spouští paniku. Po záchodě se samozřejmě myjí ruce – pro některé děti opět novinka. Pro Fandu je asi novinkou i voda – radostně křičí a cáká na všechny strany. Bohužel jsou na všech stranách děti, takže než Fandu uklidníme, můžeme převlékat zhruba třetinu dětí. A když píšu můžeme převlékat, opravdu tím myslím naši činnost, neboť většina dětí to sama nezvládá.


8:30 Svačina

     Po fiasku v koupelně jdeme opět do třídy a pomáháme dětem usazovat se ke stolečkům. Vysvětlujeme pravidla, která v naší třídě ohledně stolování budou platit. Neděste se, nejde o nic výjimečného – zahrnují v podstatě jen to, že se u jídla sedí a když si někdo bude chtít přidat, musí nám to říct a dojdeme spolu do kuchyně. Paní kuchařky nám dneska moc nepřály a přichystaly nám rybičkovou pomazánku. Z 25 dětí jí tak 3 holčičky a ostatní na nás vyčítavě koukají. Někteří mrňouskové vezmou zavděk aspoň jablíčkem, případně sladkým čajem. Nic jiného bohužel není a tak několik jedinců nepozře ani jediné sousto. Poté s kolegyní začínáme uklízet (časem to budou dětičky dělat samy, ale to až později) a následuje opět hororová cesta do koupelny.

     Poté ještě následují řízené aktivity ve třídě – hrajeme na piáno, zpíváme, tančíme a většina dětí vypadá opravdu spokojeně. Kdo chce, má možnost si něco vyrobit u stolečků, nebo si může půjčit libovolné hračky. Naše třída je nejkrásnější v celé školce a má dvě patra – s kolegyní jsme si daly opravdu hodně záležet a vchod do patra jsme zamaskovaly a zastavěly. Ale děti jsou neskutečně všímavé a neustále se tam dobývají:) Vysvětlujeme, utěšujeme, chováme, zabavujeme....


9:45 čas na procházku

     Je krásné počasí a tak přišel čas jít ven. Naše školka disponuje nádhernou zahradou, bohužel pro nás je však kvůli úpravám aktuálně nepoužitelná a platí přísný zákaz se na ní jenom podívat, natož si tam jít hrát:) Čeká nás asi nejhorší a nejnáročnější část dne – vyvést malé rošťáky ven a hlavně je všechny zase v pořádku dopravit zpět. Záležitosti v koupelně už zvládáme poměrně bez obtíží. Horší je to v šatně – mnoho dětí prostě není schopno najít svou skříňku – ale nějak to nakonec zvládáme. Začíná oblékání – většina z vás si asi představí, jak se všechny děti prostě ustrojí a půjde se ven. Ve skutečnosti to ovšem probíhá tak, že téměř všechny děti musíme ustrojit my. Neobejde se to bez pláče. Bez hodně pláče - všechny děti totiž samozřejmě chtějí, abychom je oblékly hned a nemusely čekat. Z naprosto logických a logistických důvodů však toto zrovna není možné. Strojení nám trvá přesně 35 minut. Uf, máme hotovo. Děti řadíme do dvojic a vysvětlujeme, že musí jít ve dvojicích, nesmí pouštět kamarády, chodit mimo cesty, atd. Motivujeme je tím, že si zahrajeme na mašinku a každá dvojice bude jedním vagonkem. Děti piští nadšením a horlivě přikyvují. Líbí se jim to. To bude v pohodě. Představy však berou za své jen vyjdeme ven – všude je tolik zajímavých věcí, které je potřeba prozkoumat a to ve vláčku nejde. Takže nastává velký vlakový karambol a vagónky jsou v trapu. Pochytáváme je a šnečím tempem 1 kilometr za 2 dny se vydáváme poznávat krásy okolí školky. Po nekonečné době a tisíci vyřčených povelů (ještě že mám psa) dojdeme na ohraničené dětské hřiště, kde se mohou děti proběhnout. Kdyby chtěly, bylo by to fajn, ale bohužel:) Vymýšlíme tedy různé hry a některé děti to opravdu zabavuje. Fanda objevil krtičinu a snaží se jí zašlapat do země. Vysvětlujeme, že to nejde, ale Fandovi je to naprosto šumák. Jen zvýší intenzitu a po krtičině není za chvíli ani památky. V zoufalém vnuknutí vysvětluju, že to nejde, protože dole bydlí Krteček a mohlo by se stát, že vyleze ven a praští Fandu lopatkou. Na Fandu to zabírá, ale Jarušku stál tento nevinný fórek málem život – zaskočila jí slina a já ji musím bouchat do zad, protože je mi jasné, že tuhle bandu sama do MŠ nedopravím. S patřičným časovým náskokem se vydáváme na cestu do školky, kde nás opět čeká hromadné svlékání.


11:25 čas na oběd

     Zde je potřeba podotknout, že čas od 11:25 do 11:55 máme evidovaný jako pauzu na oběd. Bohužel pro nás se ale nic takového neděje – v tento čas se totiž musíme najíst nejen my, ale také celé osazenstvo naší třídy. Děti spořádaně sedí u stolu, já mezitím nalévám polévku a kolegyně dětem opravuje držení lžíce. Některé z nich tento zákeřný nástroj drží pravděpodobně v ruce poprvé, nebo to tak aspoň vypadá. Po polévce přichází paní kuchařky s vozíkem a přivážejí druhé jídlo. Doufám, že je to něco, co se bude dětem dobře jíst. Bohužel nic – jsou špagety s hodně barevnou omáčkou. No, zkuste takové jídlo jíst někdy lžící a pak získáte aspoň přibližnou představu o tom, jak to dopadlo u nás. Pomáháme dětem, co nám síly stačí, ale bohužel jsou ve výrazné přesile. V rychlosti do sebe hážeme oběd i my a myslím, že trháme rekordy. Panu Guinessovi však navždy zůstanou utajené a pyšnit se jimi můžeme jen my samy:) Po jídle to vypadá, jako kdybychom měly třídu plnou upírů.

     Následuje opět koupelna – kde drhneme dětem pusy a ruce. Některé z dětí jdou po obědě domů a spát nás tedy nepůjde 25, ale pouhopouhých 22.


12:00 - 13:50 – odpočinek

     Jelikož se jedná o třídu nejmenších dětí, máme stanovený poměrně dlouhý čas na odpočinek. Na mnoha dětech je opravdu vidět, že potřebují postýlku jako sůl. Začíná kolotoč svlékání a převlékání do pyžamek – za směšnou půlhodinku leží všechny děti v postýlkách a poslouchají pohádku. Nemusím ani dočítat do konce, protože všichni spí. Na chvilku si s kolegyní sedáme a hodnotíme dnešní den, vyplňujeme všechny potřebné papíry a chystáme aktivity na další den. Ve 12:45 má jít kolegyně domů, ale zůstává se mnou až do konce. Až se děti zajedou, budeme vstávat zhruba ve 13:40 – jelikož ale víme, co nás čeká, vstáváme už ve 13:20. Přestože jsme mnohokrát upozorňovaly rodiče, že je opravdu potřeba, aby měly děti všechno oblečení podepsané (jelikož si ho prostě nepoznají), provedl toto opatření jen málokdo. Musíme tak zasahovat u několika potyček – Mareček se se slzami v očích pere s Eliškou o růžové tričko s Minnie a svatosvatě přísahá, že je opravdu jeho a přinesl mu ho Ježíšek. Je silnější, a tak na Elišku zbývá tričko s autem Burákem. Zasahujeme a přes Marečkovy protesty oblékáme tričko Elišce. Mareček se na nás moc zlobí a tvrdí, že to tak nenechá a poví to mamince. Opět kompletně oblékneme celou třídu (obléct se samostatně zvládají jen dvě holčičky). Nutno dodat, že Mareček slovo dodržel a opravdu si stěžoval. Maminka nepřišla, takže musel postačit tatínek. Ten propadá v hurónský záchvat smíchu a dává nám za pravdu. Tričko nebylo jeho:)


14:00

     Následuje svačinka a pro změnu fazolová pomazánka. V podstatě se opakuje stejná situace z rána. Jí málokdo a jelikož tentokrát není ani jablíčko, nespokojenost davu prudce stoupá.

      Po svačince si pomaloučku, polehoučku začínají rodiče vyzvedávat své poklady. Téměř každý si s námi potřebuje popovídat a zjistit informace o průběhu dne. Jedna učitelka vždy předává dítě a zodpovídá všetečné dotazy, druhá dělá vše ostatní, co je zrovna potřeba. Od zítřka si už budeme muset vystačit v jedné osobě. V 15:00 převádíme zbylé děti (v počtu 16 kusů) do jiné třídy a pro dnešek nám padla. Tedy skoro – je ještě potřeba poklidit třídu a nachystat všechno na další den. Doma jdu hned do postele a spím jako zabitá:)


     Musím říct, že jsem vážně ráda, že tento den je u konce. S takto malými dětmi pracuji poprvé a nebudu lhát, měla jsem z toho velký strach.


      Nakonec se však ukázalo, že to nebude tak hrozné. S kolegyní jsme měly velké štěstí a sešla se nám třída těch nejúžasnějších a nejšikovnějších dětí, které adaptaci zvládly naprosto špičkově a stala se s nich zatím ta nejlepší třída, kde jsem měla možnost působit. Ve většině případů máme i úžasné rodiče, kteří jsou na nás milí, není problém se na čemkoliv domluvit a je na nich vidět, že o své děti opravdu stojí a věnují se jim. Možná se budete divit, ale toto je opravdu spíš výjimkou. Na závěr tohoto školního roku odcházím na mateřskou a konec roku opravdu ořvu. Neskutečně. Tak strašně se mi od nich nechce a jim ode mě také ne. Poslední den byl hodně emočně vypjatý, pro všechny. Dostala jsem ohromné množství dárků (pro sebe i miminko), ale nejvíc si vážím toho, že vidím, jak mě mají děti rády a jsou u nás ve třídě šťastné. Od mnoha rodičů se mi dostalo tolik nádherných slov, že to mé tehotenské hormony na konci 8. měsíce absolutně nezvládají. Ale asi to byl fakt zvláštní den, protože několik maminek plakalo se mnou. A tahle chvíle je prostě nejvíc. Člověk si opravdu uvědomí, že práce kterou dělá, má opravdu smysl a je neskutečně cenná.



    Práce ve školce je skutečně krásná, ale taky ohromně náročná. Mnohdy i nevděčná.Vždy mě hrozně mrzí, když se ke mně dostanou poznámky typu, že učitelky ve školce nic nedělají, jenom si kafíčkují, děti nutí spát, aby si samy mohly odpočívat, atd. Ale ta práce za to prostě stojí a moc se těším, až se zase vrátím do práce:)

pondělí 7. srpna 2017

Čas růží... v kuchyni:)

     Většina žen miluje květiny. Já jsem výjimka. Manžel říká, že je to tím, že prostě nejsem normální a možná že má i pravdu. Kdo jiný by zvažoval, že bude na vlastní svatbě bez svatební kytice? No, nakonec jsem ji měla. A zpětně jsem za to ráda. Ale můj vztah ke kytkám to nezměnilo. Nebo aspoň ne nijak zásadně. Samozřejmě se mi líbí, ale spíš venku, když rostou. Vždycky mi přišlo škoda trhat je do vázy, kde po pár dnech krásy umřou.


     Neříkám, že mě květina nepotěší, ale jsem spíše na ty "trvalejší hodnoty". V poslední době jsem ale zjistila, že z mnoha květin a rostlin se dají připravit neskutečné dobroty. Já vím, pro spoustu lidí to není žádná převratná novina, ale já se k tomu tak nějak dopracovala až na mateřské. A hrozně se mi to zalíbilo.  Ze všeho nejvíc jsem si oblíbila domácí sirupy, šťávy a limonády.  Nejoblíbenějším sirupem pro letošní rok je u nás stoprocentně ten z růží. Že jste o něm ještě neslyšely a neochutnaly ho? Velká škoda. Určitě to napravte, je vynikající. My se po něm můžeme opravdu utlouct - hlavně Eliášek.


Sirup z růží


Potřebujeme:
1,5 litru vody
4 lžičky kyseliny citronové
1 kg cukru (já použila třtinový)
okvětní lístky z růží (čím tmavší budou, tím hezčí a sytější barvu bude mít výsledný sirup)


Postup:

     Několik květů růží necháme nejprve chvíli na vzduchu, abychom dali šanci na život všem broukům a breberkám, které jsme si přinesly nechtíc domů (i když to tak na první pohled vůbec nevypadá, je jich tam vždy víc než dost). Poté otrháme okvětní lístky a dáme je do hrnce. Zalijeme vychladlou převařenou vodou a dbáme na to, aby byly všechny lístky potopené. Nyní přidáme kyselinu citronovou a pořádně promícháme. Přikryjeme pokličkou a necháme louhovat cca 24 hodin.

     Druhý den přecedíme tekutinu přes plátno a okvětní lístky poctivě vymačkáme, abychom z nich dostaly co nejvíce vůně a vody. Nyní postavíme hrnec na sporák, přidáme potřebné množství cukru a během pomalého zahřívání mícháme až do úplného rozpuštění. Hrnec odstavíme dříve, než se voda začne vařit. Tekutinu necháme vychladnout a pak už zbývá jen naplnit do vymytých lahví. Skladujeme v lednici.

     Při podávání ředíme vodou v libovolném poměru - šťáva je poměrně hodně výrazná, takže pro vynikající chuť stačí dát opravdu jen malé množství sirupu. Podáváme vychlazené a ideálně do sklenice přidáme čerstvé bylinky. Skvěle chutná s meduňkou, mátou či bazalkou.

Dobrou chuť!



pátek 4. srpna 2017

O chlapečkovi, který mě naučil být mámou...

     Nikdy jsem nebyla taková ta typická holčička, která si hraje s panenkami a odmala touží stát se maminkou. Naopak, radši jsem si hrála s auty a lezla po stromech. Milovala jsem tmu a ráda jsem se bála. Jak šel čas, tak jsem si občas i říkala, zda se to někdy změní a já začnu o děti stát. Pořád tomu nějak nic nenasvědčovalo. Změnilo se to vlastně až po svatbě. A rozhodně to nebylo tak, že by se mi najednou rozezněly biologické hodiny - spíš jsme oba s mužem najednou dostali pocit, že náš vztah si zaslouží povýšit o level výš.

     Pár měsíců od našeho rozhodnutí jsem už držela v ruce pozitivní těhotenský test a měla ohromnou radost. Kromě radosti se taky dostavil strach. Chvilkami byl úplně skličující. Hlavou se mi honilo, že jsme se snad museli zbláznit a že se o to malé ani nezvládnu postarat. Časem tyhle pocity naštěstí vymizely a já se začala moc těšit. Muž se teda těšil od samého začátku, což mi dodávalo hodně odvahy.

     Celé těhotenství neskutečně rychle uteklo a přiblížil se termín porodu. Čekal mě porod - chvíle, která mě fascinovala a děsila zároveň. Ale byla jsem připravená. Miminko taky. I když pořád v poloze koncem pánevním. A tak se i opravdu narodil. Měla jsem tušit, že to hodně vypovídá o jeho povaze. Paličák, paličák, paličák. S tvrdou hlavou:)

    Narodil se, dostala jsem ho na prsa a svět se na chvíli přestal točit. Byli jsme jen my dva, vlastně my tři. A všechno do sebe rázem zapadlo. Byla to opravdu láska na první pohled. Náš život se tím změnil a už nikdy nebude takový, jaký byl před jeho příchodem. Svět je od té doby prostě jiný. Lepší. I když nebudu tvrdit, že občas s nostalgií nevzpomínám na doby, kdy jsme třeba celý den nemuseli vylézt s mužem z postele a dali si nonstop všechny díly Harryho Pottera. Nebo maraton Teorie velkého třesku. Jó, to byly časy:)

     Nikdy jsem nečetla knížky o tom, jak se starat o dítě či jak ho vychovávat. A to i přesto, že moje první zkušenost s miminkem byl právě Eliášek. Tak nějak ještě věřím v instinkty a intuici. A musím říct, že to u mě prostě funguje.

     Eliášek dnes slaví 3 roky. A jaké byly? Celkově úžasné, i když občas samozřejmě byly chvíle, kdy jsem měla chuť bušit hlavou do zdi. Ale věděla jsem, že by to stejně nepomohlo. Život s malým dítětem je prostě o obdobích. Všechna přejdou, i když se to někdy vleče. Sakra vleče. I když přerod z bezstarostné holky v mámu nebyl vůbec jednoduchý, nikdy bych to nevyměnila.

     Život s dítětem je úžasný a život s Eliáškem je prostě taková naše malá soukromá pohádka. Je to úžasná bytost - musím říct, že opravdu neznám hodnější a laskavější dítě. Jasně, jsem jeho máma a tak nemůžu být zcela objektivní, ale říká to snad každý, kdo ho pozná. Je to smíšek, který na sebe strhává pozornost všech. Ani vlastně nevím čím, ale je to tak. Už mockrát se nám stalo, že si ho chtěli fotit naprosto cizí lidé. Má v sobě prostě něco, čím je výjimečný.

     Kromě té chvály je to taky typický lev - je paličatý až hanba. Když něco nechce, tak s ním po zlém nehne ani stádo volů. Na něj se prostě musí vždycky po dobrém. A pak udělá, co vám na očích uvidí.

   Už tři měsíce není jedináček, ale rázem se z něj stal velký bráška. Bráška, který toho nového tvorečka bezmezně miluje, pořád ho pusinkuje, hladí a já musím říct, že jsme ho prostě vychovali dobře. Vyrostl v bezmezné lásce, a tak ji také umí dávat. Naplno. Protože cokoliv dělá, tak je to naplno. Strašně doufám, že mu to nějak nezkazíme a on bude pořád takhle úžasný. Nicméně doufám a věřím, že ano.

Jsem neskutečně vděčná, že právě já můžu být mámou tohohle úžasného kluka.



    A aby to nebylo tak strašně nostalgický a sladký, tak na závěr si přečtěte pár bodů, který ten sentimentální tón trochu naruší. Život s Eliáškem mě (mimo jiné) naučil, že:
  • aniž bych o to kdy stála, tak si troufám tvrdit, že poznám všechny značky traktorů
  • traktor zvládnu namalovat i poslepu, dokonce v několika variacích
  • díky němu vím, že Prasátko Peppa je holka, i když tomu stále nechci věřit
  • vím, že existuje město, kde všechny důležité funkce zastávají auta - dokonce i místo starosty
  • vím, že můžu být v noci vzhůru i 30x a stále dokážu fungovat. Sice na nouzový režim, ale dokážu!
  • když s námi začal spát v posteli, naučila jsem se spát na minimálním prostoru - jen aby měl mladý pán pohodlíčko. A tak nějak jsem se těšila, až si bude spát u sebe v pokojíčku.
  • a teď, když tam většinu nocí prospí, se mi po něm stýská a přijde mi divné, že jsme v posteli najdnou sami
  • že největší bolest není porod, ani ledvinová kolika. Nejvíc totiž bolí, když si šlápnu na Lego:)

Pár minut po narození...

4 měsíce

9 měsíců
1 rok
13 měsíců

16 měsíců
20 měsíců

21 měsíců

2 roky
26 měsíců


28 měsíců

34 měsíců






úterý 25. července 2017

Klíšťáci už nebudou mít žádnou šanci!

     Po psovi jsem toužila odmalička. Jasně, taky po koňovi, tygrovi a housenkách. Rodiče mým touhám vytrvale vzdorovali a neustoupili ani o píď. Některé touhy mě časem opustily, jiné zase zůstaly. A sílily. Sen o psím příteli se mnou naštěstí od počátku našeho vztahu sdílel i můj tehdejší přítel, dnes již manžel. V posledním ročníku vysoké školy (pár týdnů před završením studia) jsme se oba konečně dočkali.


     Naší vyvolenou se stala Sunnynka. Fenka rhodéského ridgebacka - papírová holka, takže samozřejmě nemá jen tak obyčejné jméno. Naše africká šlechtična se celým jménem jmenuje Flaming Sun Wandellmere. Samozřejmě jí tak ale nikdo neřekne a málokdo z rodiny a blízkých její pravé jméno vůbec zná. Díky ní jsme získali několik dobrých přátel - za všechny jmenujme chovatelku z CHS Wandellmere, odkud Sunnynka pochází, a pak rodinku, která si koupila její sestřičku. S nimi se scházíme poměrně často (a to jsou obě rodiny z druhého konce republiky) a troufám si tvrdit, že to je přátelství na celý život. Taková naše psí rodina.



     Nebudu vám podrobně psát o tom, jaký je život se psem. Kdo psa máte, víte. Kdo nemáte, tak aspoň nebudete smutní z toho, oč přicházíte. Jisté je jen to, že díky Sunny se občas probouzí má stinná část cholerické povahy (když nechce chápat, co se po ní chce), ale přesto bychom ji za nic na světě nevyměnili. Možná, že mě připravila o pár let života (to kvůli tomu vztekání). Možná, že mi kvůli ní přibylo pár vrásek. Těch ustaraných a taky těch od smíchu. Těch je však určitě mnohem víc. Aspoň teda doufám:)




     Žije s námi už přes pět let a jedno vím jistě. Tohle plemeno nás bude provázet po celý život, protože neznám krásnější a úžasnější psy. Ne nadarmo se říká : "Jednou ridgeback, vždycky ridgeback".


     Pokud máte taky hafana, určitě vás čas od času trápí klíšťata. My jsme proti nim vyzkoušeli snad všechno možné a s ničím jsme nebyli spokojení tak, abychom to pořídili znovu. Přípravky jsou drahé, zabírají jen na chvíli a v domácnosti s malými dětmi nebo dalšími zvířaty mohou být také poměrně nebezpečné. Hledali jsme proto nějakou vhodnou přírodní alternativu. Díky naší chovatelce (Dášo, fakt díky) jsme ji našli a nic jiného už ani nepoužíváme. A to nejen u psa, ale i  pro lidskou část naší smečky.


Domácí protiklíšťák a repelent v jednom


Potřebujeme:
1 lahvička Alpy
několik snítek rozmarýnu (určitě doporučuji čerstvý)
1 pytlíček hřebíčku



Postup:
     Postup je opravdu velice jednoduchý, posuďte sami. Do nádoby vylijeme celou lahvičku Alpy (doporučuji uschovat na přelití již hotového přípravku) a přidáme do ní všechen hřebíček a natrhané lístky rozmarýnu. Přikryjeme a necháme louhovat minimálně 24 hodin (já nechávám 2 - 3 dny). Během louhování směs neodkrývejte - zaprvé to poměrně dost smrdí a zadruhé to může lehce snižovat účinnost. Po uplynutí požadované doby směs přeceďte a pečlivě přelijte do nádoby, kde budete přípravek uchovávat.



Použití u čtyřnohých mazlíčků:
     Pár kapek přípravku vmasírujte zvířeti mezi lopatky (kde si to nemůže vylizovat) a podle potřeby opakujte. Z našich zkušeností mohu říct, že dávka vydrží poměrně dlouho a my opakujeme zhruba po 3 týdnech. Můžete však klidně aplikovat před každou procházkou do přírody, kde podle vás hrozí výraznější výskyt klíšťat.



Použití u lidí:
      Je možné používat úplně stejným způsobem , jakým jste zvyklí od běžných repelentů. Velice vhodné je dát do lahvičky s rozprašovačem a před pobytem v lese se lehce pošplíchat. Ale stačí klidně pár kapek do dlaní a potřít s ní lýtka. Pro zvýšení účinnosti můžete trochu přípravku vetřít za uši. Nebojte, nebudete smrdět. Naopak to voní vážně příjemně.


A klíšťata už nebudou mít žádnou šanci! Navíc to nestojí téměř nic.