S láskou...: O chlapečkovi, který mě naučil být mámou...

Nikdy jsem nebyla taková ta typická holčička, která si hraje s panenkami a odmala touží stát se maminkou. Naopak, radši jsem si hrála s auty a lezla po stromech. Milovala jsem tmu a ráda jsem se bála. Jak šel čas, tak jsem si občas i říkala, zda se to někdy změní a já začnu o děti stát. Pořád tomu nějak nic nenasvědčovalo. Změnilo se to vlastně až po svatbě. A rozhodně to nebylo tak, že by se mi najednou rozezněly biologické hodiny - spíš jsme oba s mužem najednou dostali pocit, že náš vztah si zaslouží povýšit o level výš.

Pár měsíců od našeho rozhodnutí jsem už držela v ruce pozitivní těhotenský test a měla ohromnou radost. Kromě radosti se taky dostavil strach. Chvilkami byl úplně skličující. Hlavou se mi honilo, že jsme se snad museli zbláznit a že se o to malé ani nezvládnu postarat. Časem tyhle pocity naštěstí vymizely a já se začala moc těšit. Muž se teda těšil od samého začátku, což mi dodávalo hodně odvahy.

Celé těhotenství neskutečně rychle uteklo a přiblížil se termín porodu. Čekal mě porod - chvíle, která mě fascinovala a děsila zároveň. Ale byla jsem připravená. Miminko taky. I když pořád v poloze koncem pánevním. A tak se i opravdu narodil. Měla jsem tušit, že to hodně vypovídá o jeho povaze. Paličák, paličák, paličák. S tvrdou hlavou:)

Narodil se, dostala jsem ho na prsa a svět se na chvíli přestal točit. Byli jsme jen my dva, vlastně my tři. A všechno do sebe rázem zapadlo. Byla to opravdu láska na první pohled. Náš život se tím změnil a už nikdy nebude takový, jaký byl před jeho příchodem. Svět je od té doby prostě jiný. Lepší. I když nebudu tvrdit, že občas s nostalgií nevzpomínám na doby, kdy jsme třeba celý den nemuseli vylézt s mužem z postele a dali si nonstop všechny díly Harryho Pottera. Nebo maraton Teorie velkého třesku. Jó, to byly časy:)

Nikdy jsem nečetla knížky o tom, jak se starat o dítě či jak ho vychovávat. A to i přesto, že moje první zkušenost s miminkem byl právě Eliášek. Tak nějak ještě věřím v instinkty a intuici. A musím říct, že to u mě prostě funguje.

Eliášek dnes slaví 3 roky. A jaké byly? Celkově úžasné, i když občas samozřejmě byly chvíle, kdy jsem měla chuť bušit hlavou do zdi. Ale věděla jsem, že by to stejně nepomohlo. Život s malým dítětem je prostě o obdobích. Všechna přejdou, i když se to někdy vleče. Sakra vleče. I když přerod z bezstarostné holky v mámu nebyl vůbec jednoduchý, nikdy bych to nevyměnila.

Život s dítětem je úžasný a život s Eliáškem je prostě taková naše malá soukromá pohádka. Je to úžasná bytost - musím říct, že opravdu neznám hodnější a laskavější dítě. Jasně, jsem jeho máma a tak nemůžu být zcela objektivní, ale říká to snad každý, kdo ho pozná. Je to smíšek, který na sebe strhává pozornost všech. Ani vlastně nevím čím, ale je to tak. Už mockrát se nám stalo, že si ho chtěli fotit naprosto cizí lidé. Má v sobě prostě něco, čím je výjimečný.

Kromě té chvály je to taky typický lev - je paličatý až hanba. Když něco nechce, tak s ním po zlém nehne ani stádo volů. Na něj se prostě musí vždycky po dobrém. A pak udělá, co vám na očích uvidí.

Už tři měsíce není jedináček, ale rázem se z něj stal velký bráška. Bráška, který toho nového tvorečka bezmezně miluje, pořád ho pusinkuje, hladí a já musím říct, že jsme ho prostě vychovali dobře. Vyrostl v bezmezné lásce, a tak ji také umí dávat. Naplno. Protože cokoliv dělá, tak je to naplno. Strašně doufám, že mu to nějak nezkazíme a on bude pořád takhle úžasný. Nicméně doufám a věřím, že ano.

Jsem neskutečně vděčná, že právě já můžu být mámou tohohle úžasného kluka.

A aby to nebylo tak strašně nostalgický a sladký, tak na závěr si přečtěte pár bodů, který ten sentimentální tón trochu naruší. Život s Eliáškem mě (mimo jiné) naučil, že:

aniž bych o to kdy stála, tak si troufám tvrdit, že poznám všechny značky traktorů
traktor zvládnu namalovat i poslepu, dokonce v několika variacích
díky němu vím, že Prasátko Peppa je holka, i když tomu stále nechci věřit
vím, že existuje město, kde všechny důležité funkce zastávají auta - dokonce i místo starosty
vím, že můžu být v noci vzhůru i 30x a stále dokážu fungovat. Sice na nouzový režim, ale dokážu!
když s námi začal spát v posteli, naučila jsem se spát na minimálním prostoru - jen aby měl mladý pán pohodlíčko. A tak nějak jsem se těšila, až si bude spát u sebe v pokojíčku.
a teď, když tam většinu nocí prospí, se mi po něm stýská a přijde mi divné, že jsme v posteli najdnou sami
že největší bolest není porod, ani ledvinová kolika. Nejvíc totiž bolí, když si šlápnu na Lego:)