Dnes jsou to přesně 4 roky ode dne, kdy jsem se dobrovolně vzdala svého rodného příjmení a začala jsem se podepisovat a představovat jinak (a že mi to trvalo hodně dlouho, než jsem si zvykla). Nechci, aby byl tenhle článek plný sentimentu a vychvalování toho, jak je můj manžel úžasný a pozorný (i když je), naše manželství dokonalé (samozřejmě, že má své mouchy - jako každé jiné) a bude trvat navěky (i když tomu vážně věřím). Chci si společně s vámi prostě zavzpomínat na to, jaké to bylo:)
Svatbu jsme s Davidem plánovali vlastně vždycky. Snad od počátku našeho vztahu. Málokdo ví, že mě o ruku požádal už v den mých 18. narozenin. Už tehdy jsem řekla ano, ale s tím, že až to bude jednou myslet fakt vážně, bude to muset udělat znovu:)
Roky utíkaly a my jsme spolu prošli střední školou, vysokou školou, společným bydlením, prvními zaměstnáními a tak nějak to stále spělo k tomu, že se časem vezmeme. Řekli jsme si, že počkáme, až doděláme vysoké školy. Já odstátnicovala v lednu a David v květnu. Takže už by to šlo. Oběma se nám hrozně líbilo datum 13. července 2013. Takže moc času nezbývalo. David o svatbě mluvil jako o hotové věci, ale já mu připomněla, že chci opravdickou žádost o ruku. Byl už červen a stále se nic nedělo.
Jednoho dne jsme šli na procházku s naší Sunny a vylezli jsme na kopec Zebín, který miluju odmala a náš vztah zde zažil mnoho krásných chvil. Slunce už skoro zapadalo, posadili jsme se u kapličky a najednou začala hrát hudba. David poklekl a dal mi úžasný prstýnek ze Stmívání, který jsem si už dlouho přála. Abych řekla pravdu, vůbec si nepamatuju, co říkal. Vím jen, že to bylo krásný a dojalo mě to. No a domů jsme už dorazili jako opravdoví snoubenci. V lednici se chladilo šampaňský a my seděli dlouho do noci na terase a plánovali. Dohodli jsme se, že chceme fakt to vybrané šibeniční datum a byli jsme rozhodnutí podřídit tomu skoro vše. Na naplánování celé svatby nám tak zbýval necelý měsíc.
Nebudu se podrobně rozepisovat o přípravách (to by nikoho nebavilo), snad jen dodám, že jsme chtěli, aby byla svatba co nejvíc o nás dvou, a tak jsme si oznámení vyrobili sami, koláče jsme napekli také spolu a všechno probíhalo prostě v klidu a pohodě. Bez stresu. Ani jeden z nás nedělá věci z důvodu, že to tak být má. Všechno děláme prostě tak, jak to cítíme my. A tak ani u svatby tomu nebylo jinak. Ve svatební salónu prodavačky málem spadly ze židle, když viděly, že se mnou jde šaty vybírat ženich:) Ale vybrali jsme fakt krásný, takový, jaký jsem vždycky chtěla.
Den D
Obřad byl naplánovaný na 15. hodinu (to je prostě tak, když nevěsta se ženichem neradi brzo vstávají), takže jsme na všechno měli spoustu času. Pospali jsme si do 9, v klidu jsme posnídali a pak David zajel pro kytku a na oběd k mojí babičce. Mně se mezitím věnovala kosmetička. Po obědě se vrátil, pomohl mi zašněrovat šaty a v ruku v ruce jsme opustili náš společný domov.
Venku už na nás čekali ostatní svatebčané, chvíli jsme si popovídali a pak vyrazili na Sychrov. Víte, jak je zvykem, že nevěsta s ženichem jezdí na obřad odděleně? Tak my jsme jeli spolu. Naším prvním autem. Spousta lidí by nad ním sice určitě ohrnula nos, ale pro nás znamenalo mraky krásných zážitků. A taky vzpomínku na mého dědečka, který pro mě vždy byl tím nejdůležitějším chlapem na světě. To on mě měl odvést k oltáři. Bohužel se tohoto dne nedožil. Tak jsem aspoň jela jeho autem.
Všechno probíhalo v klidu. Bylo nádherné počasí. Cestou jsme sice trochu zabloudili a svatební kolona se rozdělila na 2 skupinky, takže bylo trochu toho adrenalinu, zda vůbec stihneme dojet včas. Ale nakonec jsme to stihli.
Obřad byl krásný, podkreslovala ho hudba, kterou jsme si pečlivě vybrali a hrály jen písničky, které pro nás něco znamenaly. Když jsem šla sama uličkou (to místo prostě patřilo dědovi), brečela jsem. Štěstím. Láskou. Poprvé (a zatím taky naposledy) v životě jsem brečela dojetím. Po 11 let trvajícím vztahu jsem si brala svoji první lásku. Nikdo nevěřil, že má vztah započatý v prváku na střední budoucnost. Jen my dva. Bylo to prostě takové naše malé osobní vítězství.
Po obřadu jsme se byli fotit a pak jsme se přesunuli na místo hostiny. Chtěli jsme být ten den hlavně spolu, proto jsme na svatbu pozvali opravdu jen ty nejbližší a objednali jsme si na noc pokoj v nádherném hotelu Via Ironia. Na hostině jsme si zatančili, rozkrojili dort, perfektně se nadlábli, vylosovali tombolu a převzali dary. A pak jsme se se všemi rozloučili a odjeli si užít svatební noc. Mimochodem byla fakt skvělá!
A celý svatební den byl prostě nejvíc. Skoro mi je až líto, že jsme se už vzali a nikdy mě nic takového nečeká.
PS: Když jsme se byli fotit, pořád kolem nás lítal motýl. Byla to babočka. Fotograf nám vyprávěl příběh, který kdysi slyšel. Bylo to o tom, že duše zemřelých se převtělují do motýlů a občas navštíví ty, na kterých jim nejvíce záleželo. Nevím, jestli tomu věřím, každopádně to bylo krásné a když si na nás motýl sednul, brečela jsem toho dne podruhé. Vím totiž naprosto přesně, kdo jediný to mohl být!
Žádné komentáře:
Okomentovat