neděle 2. července 2017

Holka nebo kluk? Je to přece fuk!

     Když jsem byla poprvé těhotná, tak jsem hned od nalezení dvou čárek na těhotenském testu byla neskutečně zvědavá. Na co? No přece na to, zda moje miminko bude holka nebo kluk. Neuplynul snad ani jeden den, kdy bych nad tím nepřemýšlela a nesnila si. Přiznávám, že jsem si přála holčičku. Strašně moc. Na prvním screeningu jsem tak hned zahájila křížový výslech a vyptávala jsem se pana doktora na pohlaví. Samozřejmě že ne na jeho - ale na to mého miminka. Na 80% mi byla slíbena holčička. Měla jsem fakt radost.

     Týdny ubíhaly a přišel čas na druhý screening. Bylo mi jasné, že holčička slíbená z minula rozhodně není jistá. Připravovala jsem se proto na variantu dítěte s pindíkem. Měla jsem strach, že se v ordinaci rozbrečím. Napětí dosáhlo vrcholu. Byla jsem našponovaná jak kšandy. A pak konečně nastala ta chvíle. Pan doktor na ultrazvuku zkontroloval všechno důležité a přišla poslední chvíle napětí. Já i manžel jsme snad ani nedýchali. Pan doktor celé vyšetření nahrával na DVD, a tak jsem se pohlaví svého prvorozeného dozvěděla z monitoru počítače. Z pár písmenek. Tu chvíli si dodnes pamatuji fakt živě. Na obrazovce se začalo konečně objevovat tolik očekávané sdělení. ...a kdo jsem?.... Pan doktor schválně napínal a nakonec napsal dvě slova... PŘECE KLUK. A bylo to tu. Tak nějak jsem to vnitřně tušila od počátku těhotenství, ale takto definitivně potvrzené mě to stejně trochu šokovalo. Nebrečela jsem, ale velkou radost jsem z toho taky neměla. Samozřejmě jsem byla šťastná, že je miminko zdravé, ale bylo mi to prostě trochu líto. Dodnes se za své myšlenky stydím a je mi smutno z toho, že jsem to cítila právě takhle.

     Z vyšetření jsme hned jeli do obchoďáku a začali nakupovat. Pro našeho chlapečka. Během pár hodin jsem si to v hlavě přepnula do módu "Budu mít kluka a je to super.". A začala jsem se fakt těšit. Kluci jsou přece fajn. Mám skvělého muže, a pokud bude kluk jen z poloviny po něm, bude úžasný. Stejně mi ale v hlavě zůstala myšlenka na holčičku. Říkala jsem si, že bude třeba příště.



O pár měsíců později...

     V srpnu se narodil Eliášek a ukázalo se, že je to to nejúžasnější dítě na světě. A mně v tu chvíli došlo, že je úplně jedno, zda je to holka nebo kluk. Otřepaná fráze "zdraví je nejdůležitější" se objevila v mé hlavě a usídlila se tam natrvalo. A v tu dobu padlo rozhodnutí:
"Pokud ještě bude nějaké příště a já budu znovu těhotná, nechci dopředu vědět, co čekáme. Chci překvápko u porodu."





Ještě o pár měsíců později...

     V srpnu 2016 jsem znovu držela v ruce pozitivní těhotenský test. Nečekaně a vlastně tak nějak v šoku. I přesto s velkou radostí. Zase mi hlavou prolétla myšlenka na to, zda čekám holku nebo kluka. Tentokrát mi to ale bylo tak nějak jedno. V hlavě mi znělo jen: "Ať je všechno v pořádku a je to zdravé miminko". Zvědavost samozřejmě byla, ale bylo to úplně jiné než poprvé. Nebylo to pro mě důležité. Manžel věděl, že pohlaví našeho dítěte nechci znát . On sám by to sice radši věděl, ale souhlasil s tím, že to bude podle mě. A tak jsme teda nevěděli.

    Na každé kontrole jsem upozorňovala lékaře, že to nechceme vědět, a tak se pečlivě onomu místu na ultrazvuku vyhýbali. Myslím, že zbytečně. Když nám totiž poprvé při vyšetření detailně ukazovali, jak vypadají kulky a pindík v prenatálním stavu , neviděli jsme nic jiného než různě šedé fleky:)

     S tím jak moje těhotenství postupovalo a bříško rostlo, začínalo se okolí čím dál více ptát, zda bude mít Eliášek sestřičku nebo bratříčka. Pak vždy následoval tento scénář:
Zvědavý člověk: Bude to kluk nebo holka?
Já: Nevíme, chceme překvapení.
David: Ne, ona chce překvapení.
Já: Dobrá tedy, nevíme, budeme mít překvapení:)
Zvědavec: To je krásné/ To je divné / Nevěřím, že to nevíte/ No jo, ono je to teď vlastně moderní.


     Lidi kolem neustále cítili potřebu komentovat to. A velká část z nich nám ani nevěřila, že to vážně nevíme. Setkali jsme se samozřejmě i s hezkými reakcemi, ale většina lidí naše rozhodnutí spíše nechápala nebo chápat nechtěla. Bylo nám to jedno. A tím, že se nevědělo, koho nosím, objevil se ohromný prázdný prostor. Pro hádání, tipování a všemožná proroctví. Zde musím dodat, že téměř každý mi tipoval holčičku. Jinými slovy mi druhé těhotenství vážně neslušelo. Bylo naprosto odlišné než to první - takže jsem se nechala lehce zblbnout a začala jsem věřit, že by to ta holčička být mohla.

Ale s tím, jak se blížil termín porodu, jsem pořád nabývala přesvědčení, že to bude chlapeček.

    I proto, že jsme nevěděli pohlaví, nebyli jsme schopni rozhodnout ani jméno. K porodu se jelo se seznamem asi 5 jmen pro každé pohlaví, s tím, že jméno tedy vybereme až po narození. V porodnici z toho radost neměli, ale to fakt nebyl náš problém:)


30. dubna 2017

     Ráno mě ze spaní probudilo prasknutí vody (jsem moc vděčná, že mě to nepotkalo třeba někde v obchoďáku) a jelo se. Pro to největší překvapení v mém životě. Kdo mě znáte osobně, víte, jak strašně zvědavý člověk jsem. Vy co mě osobně neznáte, věřte, že je jen málo lidí, kteří by byli zvědaví víc než já. Jsem prostě opice odmala. Takže to pro mě byla opravdu velká výzva. Od samého začátku jsem si říkala, že aspoň budu mít u porodu tu správnou motivaci a hnací motor. A fakt to tak bylo. I když byl porod rychlý, věděla jsem, že na konci to prostě bude stát za to.


    V 16:18 se naše miminko poprvé nadechlo u mě na hrudi a já byla strašně šťastná. Z toho, že to mám za sebou. Z toho, že porod byl přesně podle mých představ. Z toho, že je miminko v pořádku. Z toho, že jsem to skvěle zvládla. Byla jsem prostě strašně pyšná maminka. S mužem jsme se objímali, mazlili se s novým tvorečkem a mně ani nijak nedošlo, že nevím, kdo to je:) Až po nějaké chvíli nás přerušila porodní asistentka, ať se podíváme, zda teda máme kluka nebo holku. A já se v tu chvíli začala hrozně smát, protože mně přišlo strašně vtipný, jak nedůležitá tahle informace pro mě vlastně je. 



     Ale bylo potřeba miminko pojmenovat, takže museli zjistit, z jakých jmen máme teda nakonec vybírat. Podívala jsem se na muže a říkám mu: "Je to kluk, viď?". A manžel jen přikývnul. Znovu jsem se podívala do toho malého krásného obličejíčku a hned mi naskočilo jméno Tobiášek. Muž souhlasil a od téhle chvíle mělo naše dítě jméno. Za celých 9 měsíců těhotenství jsme se nebyli schopni rozhodnout a v závěru to byla opravdu jen otázka vteřiny.




    Vždycky jsem slýchala o tom, jak jsou tahle překvapení krásná. První těhotenství jsem to nechápala a druhé těhotenství mě naučilo, že je to fakt skvělý. Kdyby ještě někdy náhodou bylo další těhotenství, jdu do toho znovu. Byla to totiž chvíle, na kterou nikdy v životě nezapomenu a stálo to za to!



A na holčičku si budu holt muset počkat asi jako babička:)

2 komentáře:

  1. Také jsme měli překvapení všichni očekávali další holčičku a vlastně i my počítali s další princeznou a nakonec kluk, nejhezčí překvapení jaké jsme kdy zažili a všem to doporučuji :) U první dcery nám ještě i na druhém ultrazvuku tvrdili že je to kluk, takže byt by nám řekli cokoliv už bych jim nevěřila.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dokud není miminko venku, jsou to stejně jen odhady - znám osobně několik lidí, kterým celou dobu několik doktorů tvrdilo jedno pohlaví a na porodním sále pak přišel šok:)

      A jinak souhlasím, je to to nejhezčí překvapení, které si člověk může dopřát.

      Vymazat