Dnes jsou to přesně 4 roky ode dne, kdy jsem se dobrovolně vzdala svého rodného příjmení a začala jsem se podepisovat a představovat jinak (a že mi to trvalo hodně dlouho, než jsem si zvykla). Nechci, aby byl tenhle článek plný sentimentu a vychvalování toho, jak je můj manžel úžasný a pozorný (i když je), naše manželství dokonalé (samozřejmě, že má své mouchy - jako každé jiné) a bude trvat navěky (i když tomu vážně věřím). Chci si společně s vámi prostě zavzpomínat na to, jaké to bylo:)
Svatbu jsme s Davidem plánovali vlastně vždycky. Snad od počátku našeho vztahu. Málokdo ví, že mě o ruku požádal už v den mých 18. narozenin. Už tehdy jsem řekla ano, ale s tím, že až to bude jednou myslet fakt vážně, bude to muset udělat znovu:)
Roky utíkaly a my jsme spolu prošli střední školou, vysokou školou, společným bydlením, prvními zaměstnáními a tak nějak to stále spělo k tomu, že se časem vezmeme. Řekli jsme si, že počkáme, až doděláme vysoké školy. Já odstátnicovala v lednu a David v květnu. Takže už by to šlo. Oběma se nám hrozně líbilo datum 13. července 2013. Takže moc času nezbývalo. David o svatbě mluvil jako o hotové věci, ale já mu připomněla, že chci opravdickou žádost o ruku. Byl už červen a stále se nic nedělo.
Jednoho dne jsme šli na procházku s naší Sunny a vylezli jsme na kopec Zebín, který miluju odmala a náš vztah zde zažil mnoho krásných chvil. Slunce už skoro zapadalo, posadili jsme se u kapličky a najednou začala hrát hudba. David poklekl a dal mi úžasný prstýnek ze Stmívání, který jsem si už dlouho přála. Abych řekla pravdu, vůbec si nepamatuju, co říkal. Vím jen, že to bylo krásný a dojalo mě to. No a domů jsme už dorazili jako opravdoví snoubenci. V lednici se chladilo šampaňský a my seděli dlouho do noci na terase a plánovali. Dohodli jsme se, že chceme fakt to vybrané šibeniční datum a byli jsme rozhodnutí podřídit tomu skoro vše. Na naplánování celé svatby nám tak zbýval necelý měsíc.
Nebudu se podrobně rozepisovat o přípravách (to by nikoho nebavilo), snad jen dodám, že jsme chtěli, aby byla svatba co nejvíc o nás dvou, a tak jsme si oznámení vyrobili sami, koláče jsme napekli také spolu a všechno probíhalo prostě v klidu a pohodě. Bez stresu. Ani jeden z nás nedělá věci z důvodu, že to tak být má. Všechno děláme prostě tak, jak to cítíme my. A tak ani u svatby tomu nebylo jinak. Ve svatební salónu prodavačky málem spadly ze židle, když viděly, že se mnou jde šaty vybírat ženich:) Ale vybrali jsme fakt krásný, takový, jaký jsem vždycky chtěla.
Den D
Obřad byl naplánovaný na 15. hodinu (to je prostě tak, když nevěsta se ženichem neradi brzo vstávají), takže jsme na všechno měli spoustu času. Pospali jsme si do 9, v klidu jsme posnídali a pak David zajel pro kytku a na oběd k mojí babičce. Mně se mezitím věnovala kosmetička. Po obědě se vrátil, pomohl mi zašněrovat šaty a v ruku v ruce jsme opustili náš společný domov.
Venku už na nás čekali ostatní svatebčané, chvíli jsme si popovídali a pak vyrazili na Sychrov. Víte, jak je zvykem, že nevěsta s ženichem jezdí na obřad odděleně? Tak my jsme jeli spolu. Naším prvním autem. Spousta lidí by nad ním sice určitě ohrnula nos, ale pro nás znamenalo mraky krásných zážitků. A taky vzpomínku na mého dědečka, který pro mě vždy byl tím nejdůležitějším chlapem na světě. To on mě měl odvést k oltáři. Bohužel se tohoto dne nedožil. Tak jsem aspoň jela jeho autem.
Všechno probíhalo v klidu. Bylo nádherné počasí. Cestou jsme sice trochu zabloudili a svatební kolona se rozdělila na 2 skupinky, takže bylo trochu toho adrenalinu, zda vůbec stihneme dojet včas. Ale nakonec jsme to stihli.
Obřad byl krásný, podkreslovala ho hudba, kterou jsme si pečlivě vybrali a hrály jen písničky, které pro nás něco znamenaly. Když jsem šla sama uličkou (to místo prostě patřilo dědovi), brečela jsem. Štěstím. Láskou. Poprvé (a zatím taky naposledy) v životě jsem brečela dojetím. Po 11 let trvajícím vztahu jsem si brala svoji první lásku. Nikdo nevěřil, že má vztah započatý v prváku na střední budoucnost. Jen my dva. Bylo to prostě takové naše malé osobní vítězství.
Po obřadu jsme se byli fotit a pak jsme se přesunuli na místo hostiny. Chtěli jsme být ten den hlavně spolu, proto jsme na svatbu pozvali opravdu jen ty nejbližší a objednali jsme si na noc pokoj v nádherném hotelu Via Ironia. Na hostině jsme si zatančili, rozkrojili dort, perfektně se nadlábli, vylosovali tombolu a převzali dary. A pak jsme se se všemi rozloučili a odjeli si užít svatební noc. Mimochodem byla fakt skvělá!
A celý svatební den byl prostě nejvíc. Skoro mi je až líto, že jsme se už vzali a nikdy mě nic takového nečeká.
PS: Když jsme se byli fotit, pořád kolem nás lítal motýl. Byla to babočka. Fotograf nám vyprávěl příběh, který kdysi slyšel. Bylo to o tom, že duše zemřelých se převtělují do motýlů a občas navštíví ty, na kterých jim nejvíce záleželo. Nevím, jestli tomu věřím, každopádně to bylo krásné a když si na nás motýl sednul, brečela jsem toho dne podruhé. Vím totiž naprosto přesně, kdo jediný to mohl být!
Nemyslím si, že je na netradiční svatbě něco špatného. Spíš bych řekl, že naopak. Aspoň si to lidi budou pamatovat tím, že je to něčím jiné. Pro vás to bylo jiné hned dvakrát... já si zase pamatuju svatbu, která byla sice hodně netradiční, ale měli fakt šílený hotel. Člověk zvyklý na kvalitní matrace, které jsme domů koupili zde tam to spaní fakt protrpěl. :D
OdpovědětVymazat